Články pro zpravodaj Samojed klubu


 

Máme doma tři děti….

… jednu roční holčičku a dvě chlupaté, někdy trochu zlobivé psí dětičky
 

Již od dětství mám ráda všechna zvířata a tak jsme vždy měli doma nějakého toho králíka nebo morče. Jakmile jsme se s manželem přestěhovali do vlastního, začala se naše smečka postupně rozrůstat. Najednou to nebyl jeden králíček ale rovnou dva a morče k tomu. Pak přibyli dva kocouři. Vzhledem k naší velké časové vytíženosti jsem nejdřív o pejskovi nepřemýšlela… až do prvního setkání se samojedem. Byli jsme na dovolené na Šumavě a v sousedství našeho ubytování jednoho měli. Okamžitě jsem se zamilovala. Pokud to posoudím zpětně, jednalo se o špinavého, zacuchaného a celkově málo udržovaného psa, který neustále zdrhal od penzionu, potuloval se po okolí a mazlil se s kolemjdoucími. Přesto jsem byla nadšená z jeho milé povahy a veselého výrazu tváře. „Tohoto psa zkrátka musím mít.“ Ovšem manžel moje nadšení zprvu vůbec nesdílel. „Taková chlupatá koule, to snad nemyslíš vážně.“ Večer mu to ale nedalo a začal hledat na internetu a našel bílé načechrané kuličky a ta štěňátka… „tak to ti ani nebudu ukazovat nebo ho budeme muset pořídit“ řekl.


Plynul čas a stále jsme přemýšleli nad samojedem. Manžel mi to rozmlouval, že na něj nebudu mít čas, až pak jednou řekl osudnou větu: „ Až bude miminko, bude pes“. Když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, snad hned první myšlenka byla, kdy pořídíme štěňátko. Začali jsme hledat a téměř okamžitě jsme narazili na inzerát paní Hyblbauerové a to už nešlo jinak. Jeli jsme se podívat na štěňátka a bylo jasné, že jedna z těch chlupatých holčiček bude naše. Netrvalo dlouho a už jsme si pro ni jeli. Baylinka měla být nejdříve pouze rodinný mazli pes, ale pak to začalo.

Potřebuje nějaký výcvik, aby trochu poslouchala. Začali jsme chodit na cvičák. Pohledy všech přítomných při první lekci byly jasné. Dáma si přišla s necvičitelným tvrdohlavcem, kterého si pořídila jen pro hezké chloupky…. Baylinka jim ale vytřela zrak. Cvičit jsme chodili pravidelně i přes moje rostoucí bříško. Na cvičáku jsme byli ještě pár dní před porodem a hned druhý den po návratu z porodnice už jsem opět s Baylinkou cvičila na zahradě. Na cvičák chodíme stále. Nyní už je v pokročilé skupině a mezi ovčáky a maliňáky je vážně nepřehlédnutelná. Ovšem správného samojeda v sobě nezapře. Zatím co ostatní na pokyn lehni, padnou k zemi, moje fenečka si nejdřív prohlédne zem, jestli tam náhodou není bláto a pak se začne pomalu sklápět. Když povel zůstat ležet trvá z jejího pohledu už moc dlouho, zdvihne se a kráčí ke mně s úsměvem od ucha k uchu a výrazem: „Tak to už stačilo a jdeme dělat něco jiného.“ Cvičí s radostí a všechno ji jde, ovšem když se rozhodne, že už je toho dost, je konec. Dalším kámen úrazu spočívá ve využitelnosti nabytých dovedností ze cvičáku v běžném životě. Zatím co na cvičáku na pokyn „sedni a zůstaň“ zůstane a na pokyn „ke mně“ nadšeně přiběhne, v praxi to vypadá následovně. Vyjdu na zahradu s vodítkem, že půjdeme na procházku. Na pokyn „ke mně“ začne nadšeně pobíhat po zahradě. Nechá se nahánět, protože se rozhodla, že nejdříve si zahrajeme na honičku. Po chvíli už jsem hotová a vzteky bez sebe, už vzdávám povel ke mně a aspoň řvu „sedni“ a modlím se, aby se nechala chytit. Stejná hra se odehrává, když na ní chci dát postroj, že půjdeme běhat nebo když má jít do kotce nebo se česat. Vycvičený pes je rázem ten tam.  Může se na ní ale člověk zlobit, když se u toho tak krásně směje? Ještě hůře se přivolání praktikuje na vycházce. Obzvláště když se někde nachází zajíc, srna nebo nedej bože veverka. To je hned v trapu a můžeme volat, jak chceme. Vrátí se, až se jí chce. Jednou se mi dokonce po pronásledování zajíce z vycházky vrátila sama domů. Cestu, kterou jsme s kočárkem jeli třičtvrtě hodiny urazila za deset minut. Zatím co já křičím v lese „Bayley“, ona už pobíhá před naším domem. Najednou mi zvoní telefon a volá sousedka, že mají naši fenku u sebe doma, že byla nešťastná před domem. Když jsem si pro ni přišla, bylo na ni vidět jak je ráda, že mě vidí, ale současně má strach, že dostane vynadáno. Nejdříve nadšeně vyběhla ke mně, ale pak se schovala sousedce za sukně s šibalským výrazem v hnědých očičkách. Nemohu se zlobit. Za prvé, než jsem došla domů tak mě vztek přešel a za druhé jsem ráda, že ji mám doma a nic se jí nestalo. Od té doby už ale bez vodítka ani na krok. Tak že máme šikovnou, vycvičenou fenečku, ovšem jen když má na to chuť.


Dále jsme začali zvažovat, že když máme fenu, chtělo by to, aby měla aspoň jednou štěňátka a tak jsme se ji rozhodli uchovnit. A tak to začalo. První výstava v Litoměřicích. Dceři tou dobou bylo šest týdnů. Když se blížil termín konání výstavy, měla jsem značné obavy, jak to zvládneme. Naštěstí ale vše proběhlo v pořádku. Počasí přálo a Baylinka získala CAJC. Což nás povzbudilo k podniknutí dalších kroků potřebných k bonitaci. Nyní s úsměvem vzpomínám, jak jsme Leonku přebalovali na psí kleci a jak jsem před vystavením psa musela nejdřív nakojit malou, pak se proběhnout se psem v kruhu a pak zase kojit. Zvládnout vše potřebné s malým miminkem a z jednoho platu (jsem na mateřské) rozhodně nebylo jednoduché. Ale o to větší radost jsme měli, když jsme letos v březnu z Letovic odjížděli s chovnou fenou.

Rovněž se snažím Baylinku cvičit v běhu. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si ji pořídili, aby s námi chodila běhat. I zde se ale projevuje její nezkrotná povaha. Nějakou dobu krásně běží a pak najednou začne zaostávat a vypadá to následovně. Běžím já, za sebou vleču psa a za ní běží můj muž a snaží se jí popohánět. Tak si říkám: „Chudáček už nemůže, asi musím zkrátit trasu“. Než to domyslím, běží zajíc. Baylinka raketově vystřelí vpřed a já mám co dělat, abych se nepřerazila. „Tak takhle to s tebou je potvůrko, ty máš ještě rezervy a jen se loudáš a nechce se ti, tak pěkně poběž“. A to ne, zajíc je pryč, tak už se může zase loudat, až do chvíle, než uvidí veverku a bude mě chtít vytáhnout na strom. Také vypozorovala, že zastavím, když se jí chce čůrat nebo kakat a tak předstírá, že se jí chce, abych přestala běžet.

Dalším zlomovým okamžikem v našem životě se samojedy se stal letní tábor na Třech studních. Zatím co předtím manžel žertem říkal, že doufá, že to nebude co dítě to další samojed, tak po táboře už byla situace zcela jiná. Rozhovor s Otou Jankem mého muže zcela nadchl a věta paní Jankové, že by to chtělo více psů, nám nasadila brouka do hlavy. Po příjezdu domů najednou manžel začal hledat, kde nabízí štěňata. Pořízení druhého psa jsme velmi zvažovali. Nakonec ale padlo rozhodnutí, pejsek bude. Myslela jsem spíše na druhou fenu, ale manžel měl jasno. Bude to pes, aby to doma nebyla samá baba. A bylo to. Netrvalo dlouho a už jsme si k paní Luxové jeli pro další přírůstek do rodiny a pejsek Xixao byl doma.


Xixíka jsem začala doma cvičit okamžitě, nyní už také chodí na cvičák a je snad ještě šikovnější než Baylinka. Tentokrát se už na nás nikdo posměšně nedíval a všichni ho jen obdivují, co všechno zvládá už ve čtyřech měsících. Nyní tedy cvičím dva. Když provádím výcvik na zahradě, jistě se baví celá ulice. Jednoho cvičím, druhý štěká v kotci, protože se nemůže dočkat, až na něj přijde řada. Do toho se dožaduje pozornosti Leonka. Pro nezasvěceného člověka to musí být pohled značně humorný. Někdy jsem z toho tak popletená, že pletu jejich jména a pletu i pokyny. Dítěti říkám sedni, zůstaň, pašák, ty jsi šikulka. Na psy pro změnu papej, hami a tak podobně. Zajímavé je rovněž, když vyrazím se všemi ven. Kočárek, dva psy. Xixao skáče po Baylince, snažím se ho uklidnit. Zamotají se do vodítka, sotva je vymotám, Leonka si sundává čepičku. Nasazuji čepičku, Xixao něco žere. Fuj nejez to, morduji mu papírový kapesník z tlamky. Leonka si sundává ponožku. Nandávám ponožku, Xixík opět zapleten do vodítka. Vymotám, Leonka zahodila lahvičku s čajem. Sbírám lahvičku, Xixi už zase něco žere a tak to pokračuje stále kolem dokola. To je úleva, když holčička usne a psi jdou chvíli spořádaně vedle kočárku. Až do té chvíle než Xixík uvidí vodu. Zatím co Baylinka si do vody namočí akorát tlapičky. Xixao tam rovnou celý skočí. To je radosti a cachtání. Pak se celý vyválí v prachu a špíně a zaskáče Baylinku. To to vypadá, z bílých načesaných pejsků jsou rázem blátivé, mokré obludky a já vím, že budu mít večer zase o zábavu postaráno. Česat, foukat, ať mohou jít do obýváku na večerní mazlení.

Ještě větší legrace nastává, když se stane, že jdu někam bez psů. To jsem jak bez ruky. Připadám si, že mám tik, jak pořád trhám za pomyslné vodítko, které momentálně nemám. Když přicházím k přechodu, řeknu „čekej“. Sama se tomu musím začít smát. Zaparkuji kočárek a říkám zůstaň…. Kolem procházející pán se na mě kouká jak na blázna.… sama sobě si připadám jako blázen.


Rovněž Xixao se nám doma stará o zábavu. Ale trochu jinak než Baylinka. Hned první týden doma zalezl na zahradě za hranici palivového dříví. „Chudinka malá, on tam kňučí a nemůže vylézt“ říkáme si. Přemlouváme ho, snažíme se ho dostat ven. Nedá se nic dělat, manžel musí dříví přerovnat. Pustí se do toho. Když má třetinu přerovnanou, pejska to přestane bavit a vyleze ven sám. Tak zase rovná dříví zpět. Další jeho zálibou je hrabání děr. Za své vzaly záhony jahod. Netkaná textilie vyrvaná a rozervaná po celé zahradě, sazenice jahod vyhrabané nebo zahrnuté pod hromadami hlíny. A ze psa opět bahnitá koule. Když je pes vyčištěn a kolem záhonů přibyly zátarasy, rozhodne se hrabat opět jinde. Tak nevím, pořídili jsme si psa nebo krtka?

Zajímavé je také soužití Leonky a psů. Má pro ně speciální výraz: „BAF“. Někde zaštěkají a ona hned „baf“ a rozhlíží se, kde jsou. Jeden čas říkala baf už úplně všemu, kocourům a dokonce i kačenám na řece. Říkali jsme si, že snad začne dřív štěkat než mluvit. Na procházce, natahuje ručičku a chce držet vodítko, nebo se naklání, aby se jich mohla dotknout. Horší je, že si při tom natrhá plnou ručičku chlupů. Zato když na zahradě spí, hned si ke kočárku jeden z nich lehne a hlídá. Má tedy ochránce. Doma je největší zábava cachtat se v psí misce s vodou. Tu musím vždy zavčasu uklidit, jinak je voda všude. A když nechce jíst masozeleninový příkrm, hned jsou po ruce psí strávníci. Šup s tím do psí misky, to je krmení psů kojeneckou stravou. To každý nemá. Jednou večer vyklopila kaši tak šikovně, že byla úplně všude. Psi se okamžitě seběhli, vyčistili koberec, gauč i Leonku a bylo hotovo. Tak že psi umí i uklidit, když se jim chce.


Život s dvěma samojedy je někdy značně náročný. Za celý den se nezastavíme a někdy nestihnu nic jiného než péči o dítě a venčení a psů a už je opět večer, tedy spíše noc. Ale když mě na procházce zastavují lidé, jestli si je mohou pohladit a chválí je, dmu se pýchou. Když přicházím a oni se ke mně řítí mě přivítat, olizují mě a vesele pobíhají kolem. Když se na mě usmívají a zadívám se do jejich přátelských očí. Když si k nim sednu a hladím jejích krásné huňaté kožíšky. Nemůže být na světě šťastnějšího člověka, než jsem já. Samojedi mi do života vnesli sice spoustu práce, ale je ještě mnohem více radosti. Těším se na další zážitky s nimi, a když provedou další lumpárny, nevadí, aspoň bude o čem psát.

Jana Ďásková


 

Dovolená na Šumavě

 

Minulý rok jsme strávili s dcerou, které tou dobou bylo pět měsíců a naší samojedí slečnou Bayley krásný týden na Šumavě. Z dlouhých procházek nádhernou přírodou jsme byli uchváceni natolik, že když jsme odjížděli, věděli jsme, že další rok pojedeme zase. Nejdříve jsme dovolenou plánovali na květen, ale poté co do naší rodiny v únoru přibyl pejsek Xixao, rozhodli jsme se, že pojedeme až v září. To aby byl Xixíček větší a mohl s námi chodit. Hledání penzionu, ve kterém nás ubytují se dvěma psy a který bude vhodný pro roční holčičku, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se ale podařilo ubytování najít a tak jsme se mohli těšit do Zadova.

Rok utekl jako voda a přiblížil se den odjezdu. Xiximu udělal manžel místo v kufru, kde si může pohodlně lehnout. Jako správný velký pes totiž potřebuje svůj prostor. Nemá rád, když se musí uskromnit a sdílet například s Baylinkou jednu klec nebo se nacpat do malého prostoru, když je v kufru hodně věcí. Tentokrát měl místa dosti a tak mohl být spokojen a sledovat z okna cestu. Ačkoliv jsme ho jako vždy museli do auta soukat, protože se mu nechtělo nastoupit. Baylinka naskočila ochotně ke mně dopředu a uvelebila se u mých nohou. Ta má naopak cesty autem velmi ráda. Jakmile se otevře auto, už je tam a čeká, kam pojedeme. Zároveň byla spokojená, že může být u mě, zanechat na mě i všude kolem svoje chloupky a sem tam mě při jízdě přátelsky olíznout.  Přesto se na mě dívala pohoršeně, že mám v plánu mít u ní nohy a tím jí bráním se pořádně rozvalit. Nejspíš by byla radši, kdyby mohla cestovat na mé sedačce nebo ještě lépe na sedačce řidiče.  A jelo se. Po čtyřech hodinách jízdy jsme konečně byli na místě. Konečně píši proto, že dceři se před časem začalo v autě dělat nevolno a tak při jízdě křičí a zvrací. Pro psí ouška je nejspíš její křik něco hrozného, soudě podle útrpného výrazu, se kterým to snášejí. Xixi by nejraději odešel někam do ticha. Když jsme stanovali na Pálavě a Leonka proplakala noc kvůli rostoucím zoubkům, raději si sám rozepnul stan a spal venku. Ovšem z jedoucího auta se vystoupit nedá, tak to musel vydržet. A zvládli to oba bez sebemenšího protestu.


Když jsme dojeli na místo, prošli jsme se po okolí, vyvenčili psy a zašli na oběd. Baylinka s Xixim se okamžitě stali miláčky celého okolí. Bylo to, jak když přijela nějaká celebrita, každý se o ně zajímal, každý druhý si je chtěl fotit nebo fotit se s nimi. Mají pozornost rádi a tak si užívají, že jsou hlazeni a obdivováni a žárlí na sebe navzájem, když jednomu připadá, že je ten druhý hlazen více. Myslím, že jsou již na pozornost zvyklí tak, že jim vadí, když si jich někdo nevšimne. Vždyť na dovolené na Pálavě byli nejfotografovanějším objektem vůbec. Myslím, že kdyby se dělala statistika, byli by těsně za Pálavskými vrchy, pokud by je dokonce nepřekonali. Vzpomínám na situaci, kdy jsem viděla, jak paní fotografuje a myslela si, že právě Pálavské vrchy, proto jsem se psy rychle prošla, abychom nepřekáželi. A slyším, jak paní říká „nestihla jsem to, byli moc rychlí“. Museli jsme se vrátit naaranžovat psy a nechat je fotit. Podobně to probíhalo i zde a Leonka se pyšnila, že má pejsky a vesele na ně ukazovala prstíček a říkala „Baf Baf“ což je její výraz pro psa.


Po obědě jsme vyrazili směr penzion ubytovat se. Vše bylo v pořádku, personál milý, jen pokoj, ve kterém jsme bydleli, byl velmi malý. Mezi postele se nám sotva vešla dětská cestovní postýlka a na zbytek podlahové plochy si lehli psi. Skákali jsme tak přes ně a doslova se nedalo kam šlápnout. Zprvu jsme si mysleli, že tu takto nemůžeme fungovat. Ale po dvou, třech dnech jsme si zvykli. Leonka byla ráda, že má svoje bafbafy pořád u sebe. Na Baylinku se už naučila volat jménem a vykřikovala „Bejí Bejí“.  Xixaovo jméno zatím nezvládá a tak zůstává Xixi pořád BafBaf.  Zato hodně oblíbený. Velmi se jí líbilo, že se po něm může válet, hladit ho, brát mu jeho hračky a dávat svoje a snažit se ho krmit vším co je po ruce, i když to zrovna vůbec není k jídlu a on vše trpělivě snášel. Rovněž Baylinka nebyla o její pozornost ochuzena. Není lepší zábavy než v nestřeženém okamžiku vytahat spoustu dětských vlhčených ubrousků a začít tím Bayley důkladně čistit. Na přítomnost pejsků si dcera zvykla natolik, že když jsme šli ze snídaně nebo z večeře na pokoj už u dveří na ně volala. A když ráno stihl manžel vzít psy vyvenčit dřív, než se probudila, hned jak otevřela oči, už se po nich sháněla.

Po další procházce po Zadově a chutné večeři jsme se opět vrátili na pokoj a užívali si toho, jak k sobě máme všichni blízko. Největší zábava ovšem nastala, když jsme si lehli a zhasli světlo. Baylinka se rozhodla, že na zemi spát nebude a že ji po tmě neuvidíme, co provádí a začala se nenápadně vkrádat k nám do postele. Nejdříve to zkoušela u mě, když nepochodila, zkoušela to u manžela a tak se neustále ozývalo „nelez sem, běž pryč, už si lehni a spi“ a tak podobně. Když už se konečně zdálo, že je klid a usínala jsem, cítím funění. Sahám co to je a hele, Baylinka má čumák asi deset centimetrů od mého obličeje, celá vlezlá na mé posteli, jen zadní nohy na zemi. Ukázala jsem jí, kde má svoje místo, to se jí ale moc nelíbilo a ještě chvíli do mě šťouchala čenichem, jestli jí přece jen neuvolním kousek místa v posteli. Po pár hodinách spánku nás probudila Leonka a dožadovala se mlíčka. Manžel se rozhodl, že než nakojím, vyvenčí psy. Rozsvítil a co nevidí, Baylinka stočená do klubíčka leží u jeho nohou na peřině.


Druhý den ráno jsme hned po snídani vyrazili na túru. Psům se Šumavě ohromně líbilo. Čisté potůčky lákaly Xixiho ke koupání tak, že jsme ho pomalu nemohli dostat z vody ven. Jakmile viděl vodu, už mě tam táhl. Baylinka jako správná dáma se ve vodě čachat zrovna nemusí, ale ochutnávat každý potůček, tůňku nebo pramínek jí baví také. Před odjezdem jsem měla obavy, jak se nám s Xixim bude chodit. Přece jen se doposud projevoval spíše lenošně. Ovšem zde ožil. Letěl jak blázen, až jsem ho musela brzdit, obzvlášť z kopce, kdy hrozilo, že kdybych zakopla, potáhnou mě za sebou smykem. To ještě netušil, že ho čeká deset dní nepřetržitých výšlapů. Každý den jsme totiž ušli kolem dvaceti kilometrů. Jakmile to zjistit, začal se přece jen trochu šetřit. Zjistil, že se občas zastavíme u lavičky a tam chvíli setrváme, než se nasvačíme a on může spát. Jakmile viděl nějaké posezení, už nás k němu táhl. Nechtěl si nechat vysvětlit, že nebudeme u každého stolu s lavicemi svačit.

Ani Leonka nechtěla s chozením zůstat pozadu. Sedět dlouho v kočárku se jí nelíbilo a tak jsme ji museli občas nechat proběhnout. Bohužel většinou nešla požadovaným směrem, ale nazpátek nebo někam do lesa. Případně sbírala na zemi kamínky nebo zkrátka dělala cokoliv jiného, než šla dopředu. Psi první dny nechtěli čekat a táhli mě, ať už jdeme. V druhé půlce dovolené už ovšem tyto situace využívali k odpočinku. Zalehli a po očku sledovali Leonku, co to zase provádí a jak toho tátu zaměstnává.

Svačiny se psům líbily a to i z jiného důvodu, než že mohli odpočívat. Leonce většinou něco upadne a na to oni netrpělivě čekají. Vědí totiž, že i když nic neupadne, tak jim to ona stejně nakonec dá, protože je ráda krmí. Nebo budou moci dojíst její masozeleninový příkrm od oběda či vylízat kelímek od jogurtu. A Leonce se tak líbí, když něco jedí. Nadšeně volá „bafbaf ham“. A tak se kolikrát rozhodne, že budou jíst kamení, listí nebo papírek a cpe jim to skrz pysky mezi zuby. Psi to trpělivě snášejí. Baylinka už má na to fintu. Když toho má dost, předstírá, že daný předmět jí. Převaluje to v tlamě, a když se Leonka nedívá, vyplivne to.


Dítě dokáže být vynalézavé, co se her s pejsky týče. Jeden den při obědě se jí zalíbilo, že psi pijí. Vzala misku od svého oběda, začala nabírat vodu z misky pro psy a napájela je. Nepřestala, dokud nebyla všechna voda pryč. No pryč, jak se to vezme. Byla všude jen ne v psí misce. Byla na psech, na zemi a hlavně na Leonce. Skončila celá mokrá, ale šťastná. Naštěstí bylo teplo a my obědvali na terase tak to ani nevadilo. Když skončila, převlékli jsme jí do suchého a mohli vyrazit na další cestu.

Ze začátku naší dovolené bylo krásné slunečné počasí, to se ale po víkendu změnilo. Jeden den pršelo a pak již bylo chladno. Psům to ale rozhodně nevadilo, s ochlazením ještě více ožili a celý den pochodovali s větrem o závod, že jsem jim málem nestačila. Hlavně z kopců dolů, do kopců už se jim tak moc nechtělo. Marně jsem jim vysvětlovala, že mají táhnout do kopce, aby mi pomohli a z kopce ať jdou pomalu, že se bojím, že spadnu. Stejně jsem do kopce táhla já je a z kopce jsem nestačila brzdit.

Každý den jsme kousek popojeli autem a pak udělali okruh tak, abychom vždy viděli něco nového. Baylinka s Xixíkem stále upoutávali pozornost všech ostatních turistů. Lidé, které jsme za dovolenou potkali vícekrát, si nás díky psům pamatovali a tak na místo pozdravu volali, že už jsme se viděli. Psi vesele vrtěli chvosty a Leonka na každého volala ahoj a mávala. Při cestě autem zpět na penzion se psi trochu prospali. Xixi pak pokračoval ve spánku i na pokoji a my šli na večeři. Baylinka byla ale pořád plná energie a jakmile jsme se vrátili z večeře, už chtěla jít opět ven. Stejně jsem je musela vyčesat a vysušit. Uvařili jsme si tedy kávu a vyrazili před penzion. Já se věnovala údržbě psích kožíšků a manžel řádil s Leonkou, která skákala na trampolíně, houpala se na houpačce, hrála na pískovišti nebo jezdila na klouzačce a všemi možnými způsoby zaměstnávala už tak za celý den ucasnovaného tatínka.


Dny při túrách nádhernou krajinou utíkaly velmi rychle. Xixík začal být z našich výletů trochu znavený. Předposlední den už od rána pršelo. Vyrazili jsme tedy pouze na desetikilometrovou procházku jen s Bayley. Xixiho jsme nechali v autě odpočívat. Po obědě a vyvenčení Xixíka jsme nechali v autě oba psy a vyrazili se s Leonkou kouknout do vlčího výběhu. Leonce se vlci líbili. Poté jsme ještě vyvenčili naše vlky a čekal nás poslední večer. Baylinka už si za ten týden vybojovala své místo na posteli a tak střídala postele, vyvalovala se na dekách, nechala se hladit a užívala si dovolenkového režimu. Xixi má rád svůj prostor, tak zůstal ležet na zemi, ovšem hned pod námi.

Poslední den jsme se šli ještě projít kolem Vydry až k Čeňkově pile a zpět. To už zase po dni odpočinku zvládl i Xixík, který se nadšeně čvachtal ve Vydře, kde se jen dalo. Domů se nám jet vůbec nechtělo a tak jsme odjížděli až na večer a při cestě domů plánovali Šumavu na příští rok.

Jana Ďásková


XIXAO ZAHRADNÍKEM

                Samojed hrabe díry… tuto informaci jsme se dozvěděli ještě předtím, než jsme si pořídili našeho prvního samojeda. Po přečtení několika článků o tom, jaké díry kdo má od svého chlupatého miláčka na zahradě, jsme očekávali, co nám se zahradou provede ta naše samojedí holka. Dokonce i chovatelka, od které jsme si Baylinku kupovali, nás varovala, že má kytky v betonových truhlících, protože psi vše vyhrabou. Naše slečna ovšem příliš na zahradničení nebyla, pominu-li kradení rukavic a zahradního náčiní, kdykoliv si jej člověk někam byť na sebemenší chvíli odložil. Naučila se trochu hrabat až v létě, kdy si za rybízem vyhrabala díru, ve které ležela a tím se chladila. Ovšem malá díra schovaná za rybízem nám nikterak nevadila. Říkali jsme si, že jestli je tohle to samojedí hrabání, tak to jde celkem snést.

                Uplynul nějaký čas a my si k feně pořídili ještě psa. Byl oproti Bayley nezvykle klidný. Zatím co ona jako štěně pořád něco vymýšlela a byli jsme rádi, když na chvíli usnula a my si mohli oddychnout, Xixao většinou jen ležel nebo jedl. Po čase se ovšem otrkal a začal se realizovat na naší zahradě. Těžko říci, jestli má pravdu ten, kdo říká, že psi hrabou z nudy. Myslím, že v případě našeho Xixiho tomu tak není. I přes veškeré zaměstnání cvičením a procházkami si stejně nějakou tu díru vyhrabe. Stačí, aby byl na zahradě chvíli bez dozoru a je jedno, jestli jsme si s ním zrovna předtím hráli, nebo byli na několika hodinové procházce. Stačí pouze, aby byly vhodné podmínky. K hrabání si totiž raději vybírá dny, kdy je zahrada mokrá a může se tak důkladně zablátit.

                Xixíkovo hrabání začalo nenápadným rozšiřováním Baylinčiny díry za rybízem. Ta mu ale po čase začala být malá a tak podél plotu vyhrabal několik dalších. I to mu bylo málo a tak začal z trávníku dělat golfové hřiště. Manžel trpělivě zasypával jamky, které byly vždy na jedno hrábnutí tlapky. „Kdyby aspoň udělal jednu pořádnou díru místo spousty malých, tohle je akorát na vymknutí kotníku“ říkal. Xiximu se nejspíš rada líbila a tak začal rýt pořádně. A když pořádné rytí, tak kde jinde než v záhonech. Za své vzaly zasázené jahody i záhon s levadulemi. A co hůř, byl stále celý od bláta. Prý se to dá důslednou výchovou odnaučit… ale u nás žádné domlouvání nepomohlo a veškeré odnaučovací praktiky selhaly. Věděl, že to nesmí dělat, ale nemohl si pomoci. Jakmile jsem vyšla na zahradu a viděla, že se běží schovat za nádrže na dešťovou vodu, hned jsem věděla, že někde hrabal. Navíc si  s Baylinkou hrál způsobem, že ji honil po zahradě a lítali sem tam přes záhony. Tak že co nebylo rozhrabané, to bylo udupané.

                Vzpomínali jsme, jak moji rodiče na zahradě bojovali s krtkem. Spoušť to byla obdobná s tím rozdílem, že náš krtek postupně narostl do výšky 59cm v kohoutku a váhy 36kg a tomu odpovídá i velikost krtinců a nor. Manžel se tedy pustil do zhotovování zábran. Kolem záhonků zatloukl dřevěné latě a obehnal je zelenou plachtovinou s tím, že to přeskakovat nebude. A také nepřeskakoval. Zábrany vydržely celé léto až do podzimu, ale v zimě si s nimi poradil po svém. Zlámal dřevěné tyčky, plachtovinu rozcupoval po zahradě. Naštěstí byla zem zmrzlá, tak se hrabat příliš nedalo.

                Netrvalo to dlouho a  oteplilo se. Měli jsme v plánu jet druhý den na návštěvu k příbuzným do Brna. Chtěli, abychom vzali Xixiho s sebou, mají ho rádi. Slíbili jsme, že ho přivezeme. Jinak je to totiž velmi hodný pes a dokáže se chovat klidně a opatrně i v bytě 1+1 kde moje teta se strýcem, kterým je oběma kolem devadesáti let, žijí. Vše bylo přichystáno, že ráno pojedeme na návštěvu, jakmile manžel přijde z práce. Vyšla jsem na zahradu, že psy jen trochu pročešu a dám jim najíst a půjdu dřív spát. Tam mě čekal šok. Xixi byl do půlky těla celý černý. Opět totiž rozhrabal všechny záhony, které rozmrzly oteplením. Chvíli jsem přemýšlela, že hoch zůstane doma a nikam nepojede. Jsem ale člověk velmi pečlivý a důsledný a nechtěla jsem zklamat strýce s tetou. Vzala jsem tedy psa do sklepa, kde pro ně máme udělanou psí koupelnu. Umývat se nechtěl, ale nic jiného nezbývalo. Ten nános bahna fénem nevyfoukám. Myslela jsem, že to půjde opláchnout vodou, ale to jsem se mýlila. Při představě světlého koberce v obývacím pokoji příbuzných jsme musela vzít šampon. Tři hodiny trvalo, než jsem psa uvedla do stavu bílého, čistého, suchého, vyčesaného. Příbuzní měli druhý den radost z Xixíčka a obdivovali, jaký je to krásně bílý pejsek a jaký má krásně čistý a hebký kožíšek. Nechtěli věřit, že málem nepřijel, protože večer vypadal zcela jinak.

                Přes zimu nemělo příliš smysl bojovat s psím nadšením pro zahradní práce. Několikrát jsem urovnala záhony, shrnula hlínu vyházenou bokem a našla pod nánosy hlíny sazenice jahod, které jsem pečlivě zasadila zpět na jejich místo. Xixi měl jinou představu, jak to má vypadat. A tak nás několikrát do týdne čekal na zahradě zablácený pes. Postupně jsme si totiž přestali všímat rozhrabaných záhonů a vadilo nám především to, že je pes jako čuně.

                Na jaře se manžel pustit do daleko lepších zábran a tentokráte takových, co nejdou zlomit, roztrhat a ani přeskočit. Kolem každého záhonu vyrostl krásný plot s brankami. Tím prozatím skončilo Xixaovo zahradničení. Asi sám uznal, že už to takto nemá smysl a od té doby nevyhrabal žádnou další díru. Tím nechci říci, že je nyní čistý. Zašpinit se totiž dokáže i jinými způsoby. A tak se denně vracím z procházky s dvěma psy na jednom vodítku. Fena je naprosto čistá a pes špinavý. Leckdo s údivem sleduje, jak se mu to může povést i za slunečného počasí. A my ho každý večer s láskou očistíme, aby mohl za námi na gauč, protože už by nás snad ani nebavilo sedět v obýváku bez toho, abychom se mohli vtěsnat mezi chlupaté kožíšky, co zabírají převážnou část naší ne příliš velké sedačky. Najednou člověk zapomene na všechno, kvůli čemu se přes den na toho krásného, usměvavého a přítulného pejska dopálil a přestanou ho bolet i ruce z hodinového česání. Vše je odpuštěno pro ten krásný hebký kožíšek a černý čumáček položený v klíně.

 

Jana Ďásková


TRÉNINK NA ZÁVODY

            Oba jsme s manželem sportovně založení a celkově žijeme aktivním životem. Mimo jiné jsme si také proto vybrali plemeno samojed. Každodenní dlouhé procházky se psy jsou naprosto běžnou součástí našeho života a se psy i oba chodíme běhat. Manžel mnohdy s úsměvem říká, že v jiných rodinách se hádají, kdo má jít vyvenčit psa, na kom je řada, zato my se hádáme, kdo půjde se psem běhat. Nejedenkrát jsem totiž manželovi vyčetla, že si šel se psy zaběhat ráno a když jsem šla já večer, tak už se jim běžet nechtělo a loudali se. Rovněž i já si několikrát vyslechla, že mu večer unavím psy a on s nimi nebude moci jít běhat ráno. Oba současně jít totiž nemůžeme kvůli naší dvouleté dceři. Ale myslím, že to nebude trvat dlouho a bude to ona, kdo s nimi bude lítat nejvíce. Už teď totiž běhá, někdy tak rychle, že ji mají rodiče problém dohonit.

            Osobně nejsem člověk, který by měl v lásce závody a soutěže. Sport dělám ráda, ale pro radost. Porovnávání výkonů s ostatními mi přináší více stresu než radosti a zároveň sama sebe posuzuji takovým způsobem, že pokud je někdo lepší než já, což mi připadá téměř vždy, nejsem se sebou spokojena. Můj manžel, ale již dlouho přemýšlel, že by se do závodění se psem pustil. Nejdříve jsme mysleli, že s naší fenou Bayley, která má pro sport vlohy a je vytrvalá a houževnatá, ale protože plánujeme štěňata a našemu psovi Xixaovi  je už přes rok, rozhodl se začít s ním.

            Manžela nejvíce lákal Hard dog race. Po přečtení článku ve zpravodaji byl nadšen. To našemu Xiximu určitě půjde. Zatím co Baylinka je dáma, která si nechce ani pacičku namočit a blátivým loužím se obloukem vyhýbá, on se rochní v jakékoliv vodě, ať je to rybník nebo cokoliv jiného. Hledal, kdy se bude konat nějaký závod v ČR, ale protože byl za dlouho a s Xixim se stejně musí trénovat, začal se poohlížet po ještě jiném sportu. „Začnu s chůzí“ říkal „to je levné, na to není nic potřeba, jen zdravé nohy.“ Našel si závody v dogtrekingu a zjistil si vše potřebné. Netrvalo dlouho a přihlásil se na první závod. Vlastně já jsem ho přihlásila. Dostala jsem to totiž od něj za úkol a on pak mohl všem povídat, jak jsem ho přihlásila na závody, jak ho hrozně honím :-) A to by nebyl můj muž, aby se nepřihlásil hned na long. Jako profesionální hasič je totiž tak trochu blázen. „O moc horší než čtyřiadvacetihodinový závod v MTB na kole to určitě nebude“, usoudil. Toho se totiž zúčastnil v minulosti několikrát. Ovšem představa chůze dlouhé přes 90km, ušlé naráz přece jen budila respekt i u člověka zvyklého denně chodit. Obávali jsme se, zda to náš Xixík vůbec ujde, ale veterinářka nás uklidnila. Pes prý zvládne ujít takovou vzdálenost bez větších problémů, vstane z gauče a může vyrazit. Člověk ale musí trénovat. A tak jsme trénovali. Začali jsme více běhat a zvětšovat vzdálenost procházek. Pak manžel rozhodl, že musí vyzkoušet, jaké to je, jít velkou vzdálenost a naplánoval trasu. Mě s Baylinkou s sebou vzal také, abychom jim dělali společnost. Dceru jsme dali na hlídání, nechali se odvézt autem ke Svaté Kateřině u Počátek a odtud jsme vyrazili pěšky k domovu. Trasa to byla skutečně pestrá. Nejen terénem, který vedl přes pole a lesy a i přes cesty a silničky, ale hlavně počasím. Vzhledem k tomu, že bylo 1. března, ležel v dopoledních hodinách u Svaté Kateřiny sníh a byla poměrně velká zima. Ve sněhu jsme ušli velkou část cesty přes Javořici a hrad Roštejn až do Hodic. Poté se začalo citelně oteplovat. Sníh tál a chůzi pro změnu začalo komplikovat bahno a to místy znatelně. Téměř ve všech lesích totiž probíhá těžba dřeva kvůli kůrovci. Cesty jsou doslova rozorané. Jak vypadá samojed prodírající se takovým terénem si jistě dokážete představit. Mohu říci, že tentokráte nebyla čistá ani Baylinka a ani my rozhodně ne. Do detailního popisování cesty se pouštět nebudu, vlastně ani nevím, kudy jsme přesně šli, jak jsem se soustředila jen na to, abych šla rychle. Neměla jsem ani představu, jak dlouho ještě půjdeme a zda se již blíží cíl. Ale když jsme se přiblížili k rybníku Okrouhlík, už jsme věděli, že domov je na dosah a když jsme vyšli na Pístov a z kopce uviděli pohled na Jihlavu, byla to do jisté míry značná úleva. Ušli jsme celkem 46,5 km za necelých 8 hodin. Manžel byl potěšen, že to tak dobře šlo, že ani netušil, že to ujdeme tak rychle. Naznal, že je to dobré, že si na ten závod s sebou nemusí nést ani věci na bivakování, že to zvládne na jeden zátah a zvažoval, že část cesty i poběží, aby to zvládl rychleji. Ale současně sám připustil, že ta představa, že je teprve v půlce a má ujít ještě jednou takovou vzdálenost, není příliš lákavá. Po tomto tréninku byl však přesvědčen, že to zvládne. Dorazili jsme domů. Mysleli jsme, jak budou psi unaveni, ale mýlili jsme se. Sundali jsme z nich postroje a oni místo toho, aby lehli a odpočívali, začali se nahánět po zahradě. Zato my jsme byli rádi, že jsme doma. Odpočinek ale rozhodně nehrozil. Zatím co na mě se vrhla naše Leonka, nadšená, že po celém dni vidí maminku, manžela ještě čekalo vyčištění bot a postrojů od bláta a v neposlední řadě také psů. Jakmile dcerka spinkala, napapaná a vykoupaná. Manžel přivedl rovněž vykoupané pejsky a všichni jsme ulehli na gauč k večernímu mazlení chundelatých kožíšků.

            Další plány ale překazila situace kolem koronaviru. Závody byly zrušeny. Můj muž byl sice zklamán, ale okamžitě se přihlásil na závody, které se měly konat o měsíc později. Bohužel byly zrušeny také. V tréninku ale pokračujeme. Páneček i pes pilují formu a netrpělivě vyhlíží svůj první společný závodní zážitek, na který doufám nebudou muset příliš dlouho čekat. A my s Baylinkou, také netrpělivě, vyhlížíme naše první štěňátka.

 

Jana Ďásková


NAŠE PRVNÍ ŠTĚŇÁTKA

                Ve chvíli, kdy píši tento článek, jsou již všechna naše štěňátka ve svých nových domovech. No všechna, všechna až na jedno, na malou chlupatou holčičku jménem Airin Aika, která našla domov u nás. A tak se naše rodina rozrostla o dalšího člena a k fence Bayley a psovi Xixaovi přibyla fenečka Aika.

Dlouho dopředu jsme se chystali na první vrh a najednou vše uteklo jako voda a už nám přichází fotografie našich štěňátek od jejich majitelů. Doufám, že je čeká krásný a dlouhý život s jejich milujícími pánečky. Však jsem také výběr vhodných majitelů prováděla velmi důkladně. Nebylo jednoduché mezi velkým množstvím zájemců najít ty, do jejichž rukou bez obav předáme naše milované a osm týdnů hýčkané a opečovávané psí dětičky. Nakonec se snad výběr vydařil a každé z našich štěňátek našlo milující domov.

Ale vraťme se úplně na začátek. Již v létě roku 2019 jsme se začali poohlížet po vhodném ženichovi pro naší Baylinku. Měli jsme již určitou představu, ale stále jsme si nebyli jisti. Až na klubové výstavě v Chržíně, se manžel zmínil Martině Jánošíkové, že plánujeme první vrh. Při dalším rozhovoru mi Martina nabídla ke krytí svého psa a my ani nemuseli moc přemýšlet a už bylo rozhodnuto. Krycím psem bude  Momo Mathias Aiaskima.

Po novém roce jsme začali řešit veškeré dokumenty potřebné pro žádost o vydání krycí listů a na konci ledna žádost odeslali i s vybraným náhradním psem. Brzy jsme obdrželi krycí listy a už netrpělivě čekali na hárání, které mělo nastat koncem března až začátkem dubna. Vše jsme měli dopředu naplánované. Ve správnou chvíli jsme chtěli jet s manželem i s naší dcerou Leonkou na Slovensko a strávit na místě s Bayley potřebnou dobu, aby byl na vše čas. Domluvena byla i odborná pomoc a vše okolo. Stalo se ale něco, co nikdo neočekával a to opatření kolem koronaviru. Najednou se vše změnilo a my vůbec netušili, jak a co bude. S blížícím se termínem předpokládaného hárání nervozita narůstala. V jednu chvíli to již vypadalo, že krytí na Slovenku nebude vůbec možné. Začala jsem tedy domlouvat krytí náhradním psem a vše jsme vážně směřovali k tomu, že místo na Slovensko, pojedeme do Pardubic a to budeme ještě rádi, jestli se nám podaří vůbec někam jet. Baylinka ale asi věděla svoje a tak s háráním stále čekala. Blížila se polovina měsíce dubna a najednou svitla naděje, že bychom nějakým způsobem přece jen mohli Baylinku na Slovensku nakrýt. Háraní začalo a my stále nevěděli, kam se s Baylinkou dostaneme. Zvažovali se různé možnosti, jak se dostat přes hranice nebo tam dostat alespoň Baylinku samotnou. Nakonec se opatření trochu rozvolnila a manžel mohl odvést fenku aspoň na hranice, kam si pro ni přijeli Jánošíkovi. Velmi jsme zvažovali, zda naši fenu poslat takto někam samotnou, ale věděli jsme, že o ni bude dobře postaráno. Také bylo a možné lépe než doma. Baylince nedělal odjezd do jiného prostředí žádný problém. Na hranicích se nadšeně přivítala a naskočila Jánošíkům do auta a jela na dovolenou. Původně jsme si mysleli, že bude pryč pouze dva, tři dny. Cestou se jí ale hárání posunulo a tak na návštěvě pobyla necelý týden. Martina posílala fotografie a zprávy, jak Baylinka nahání kočky a slepice, jak si hraje s Momem a s dětmi, jak je hodná a poslušná. Odborná pomoc chodila na vše dohlížet, ale to, kvůli čemu jsme Baylinku na Slovensko poslali, se stále nekonalo. Začínali jsme být nervózní, zda už není pozdě a v tom se psí svatba povedla. Za den a půl se krytí zopakovalo a můj muž se mohl opět vydat na hranice pro tu naší chlupatou holku.

Čekala nás další doba nekonečného čekání, zda fena zabřezla a to už jsme si řekli, že jestli se vše podaří a Baylinka po všech těch manévrech skutečně porodí Momova štěňátka, tak že si jedno necháme. Podařilo se … 20. 5. naše veterinářka potvrdila březost a mě čekal další úkol, výběr majitelů. Jak jsem již psala v úvodu, zájemců bylo velmi mnoho. Ozývali se již od začátku roku. Po dlouhých telefonátech, přijímaných návštěvách a dopisování po telefonu i mailem, jsme vybrali několik vhodných kandidátů. Bylo předpokládáno, že se narodí šest možná sedm štěňat a tak jsem měla vybraných pět zájemců a jednoho navíc jako náhradníka.

Druhá polovina březosti utekla velmi rychle a my již očekávali blížící se porod. Baylinka začala rodit 23. 6. odpoledne. Ten den bylo velmi teplo a tak fena nechtěla být doma v teplém pokoji, polehávala na zahradě pod neustálým dohledem nás i psa Xixiho, který dokonale štěkotem upozornil na blížící se porod. Manžel mi fenku donesl domů do porodní bedny a sám šel venčit Xixiho, že to bude určitě ještě trvat. První holčička se narodila chvíli po třetí hodině odpolední. Baylinka se trochu lekla a tak vyběhla z porodní bedny a fenku porodila v obýváku. Okamžitě o ní ale začala pečovat a důkladně ji čistit. Fenečka se měla čile k světu a za chvíli již pila od maminky mléko. Na druhé štěňátko jsme si ale počkali téměř tři hodiny. Už jsme i volali veterinářce. Nakonec se v šest hodin večer narodila druhá fenka. Na svět jsem jí musela pomáhat a tahat ji za nohy ven. Byla totiž daleko větší než ta první a navíc šla ven nohama napřed. Měli jsme o ni trochu obavy, chvíli to vypadalo, že nežije, ale po chvíli tření tělíčka gázou a odsátí vody z dýchacích cest, se konečně nadechla a zakňourala. Snažila jsem se ji přikládat k matčiným strukům, aby se napila mléka, ale příliš se nedařilo. Obavy tedy pokračovaly, prohlídla jsem jí tlamičku, ale nezdálo se, že by bylo něco v nepořádku. Snažila jsem se tedy dál a nakonec se přece jen podařilo a začala pít. Do hodiny již byla stejně čilá, jako ta první. Ulevilo se mi a čekala jsem narození dalších štěňat. Za necelou hodinku se narodila třetí fena a hodinu po ní pejsek. Oba přišli na svět lehce bez sebemenších problémů. Manžel šel spát a já stále čekala, kdy se narodí další. Když se ani po čtyřech hodinách další štěně nenarodilo a nevyšly ani placenty, šla jsem vzbudit manžela, že asi něco není v pořádku. Baylinka sice byla klidná a nejevila známky komplikací, ale pro jistotu jsme uprostřed noci volali veterinářce. Ta nás uklidnila, že se nic neděje, že tam nejspíš ještě jedno, dvě štěňata jsou a že se mohou narodit klidně i po šesti až dvanácti hodinách, ať hlídáme fenu a pokud nenastanou žádné komplikace, přijedeme na kontrolu až ráno. Byla jsem Baylinku vyvenčit a byla u ní vzhůru až do rána, ale další štěňata se už nenarodila. Nad ránem vyšly ven placenty a kontrola u veterináře ukázala, že je již po porodu a je vše v nejlepším pořádku. Měli jsme tedy čtyři štěňátka. Čekala jsem s nimi doma, než se manžel vrátí s fenou z kontroly. Zatím jsem stihla vše uklidit a babička mi přivedla zpět dceru, kterou jsme k ní přes noc umístili na hlídání. Leonka byla z psích miminek nadšená, ale museli jsme ji hodně hlídat, aby za nimi nelezla do bedny.

Manžel se vrátil s fenkou domů a ta hned běžela zkontrolovat, zda jsou její děti v pořádku. Vzorně se o ně začala starat a pak s nimi usnula v bedně a já padla vyčerpáním a únavou také. Nutně jsem si musela jít odpočinout. Dceru jsem předala manželovi a sama jsem si šla na chvíli lehnout. Jakmile jsem se probudila, začala jsem řešit další problém. Kterému z vybraných zájemců řeknu, že se štěňátek narodilo méně? Ještě ten samý den, jsem se rozhodla. Majiteli našich miminek budou ti, které jsem měla možnost osobně poznat. Noví majitelé se na štěňátka těšili a já fotila a rozesílala fotky, jak rostou a starala se. Bylo to období, krásné, ale velmi náročné. Kombinace péče o vrh, fenu, druhého psa, naší dceru, babičku a domácnost byla prací na plný úvazek od rána až do pozdních nočních hodin. Dá se říci, že noc, ve smyslu spánku, pro mě osm týdnů téměř neexistovala. Štěňátka mi ale dodávala radost a energii to vše zvládnout. Pozorovala jsem, jak rostou, otevírají oči, plazí se a stavějí na nožičky, začínají ochutnávat jídlo, zvědavě opouští porodní bedýnku, hrají si a spí a zlobí a zase spí. Užívala jsem si také toho, jakou radost z nich má Leonka, které je nazývala bafí mimí a později Bejí mimí, jako Baylinčina miminka. Baylince začala Leonka říkat „máma“. Přes den chodila miminka kontrolovat, jestli jsou v bedýnce a ráno a večer se s nimi vítala a loučila. Ráno pozdravem „hoj mimí“, což znamená ahoj miminka a večer „ňoc mimí“, což znamená dobrou noc miminka.

Uplynuly čtyři týdny a vrh se přemístil ven a začala další zábava, další zkoumání a objevování, běhání za Leonkou a poznávání strejdy Xixiho. Xixikovi jsme se snažili štěňátka ukázat hned druhý den po jejich narození, on se jich ale hrozně bál. Když byl doma, vždy kolem nich jen rychle proběhl a schoval se. Když jsme mu ukazovali štěňátko, utekl. I venku se zpočátku schovával a bál se, ale za nedlouho zjistil, že je se štěňaty zábava a za týden už z něj byla chůva jak se sluší a patří. To bylo něco pro ty malé pejsky, skákali po něm, naháněli ho, hráli si, až před nimi musel Xixi utéci, aby si mohl aspoň na chvíli odpočinout. Denně jsem učila štěňátka všemu možnému, seznamovala jsem je s různými podněty, česala, foukala fénem, trochu cvičila a připracovala vše na jejich odchod. Průběžně se všichni majitelé přijeli na své miláčky podívat a přišla i řada jiných návštěv. Každý chtěl ty malé bílé chlupaté kuličky vidět a tak u nás nebyla o návštěvy nouze.

Osm týdnů uteklo a nastal čas loučení. Nebylo to loučení smutné, protože jsme věděli, že štěňátkům bude v nových domovech dobře a navíc nám doma zůstala naše Aika, takže bylo stále veselo.

Hned po týdnu jsme měli možnost navštívit fenku Ayki Agiru v jejím novém domově, když jsme byli pozváni na sousedské seznámení se štěňátkem. Za dalších čtrnáct dní jsme měli možnost vidět i našeho pejska jménem Akim Aik Artush, když ho jeho majitelé vzali na samojedí tábor v kempu Veselý Habr a tentýž víkend jsme ho i navštívili doma. Přesvědčili jsme se tak, že se jim oběma daří velmi dobře. O třetí holčičce, která se jmenuje Aimi Arka, máme od majitelů stále nové zprávy a plánujeme, kdy se přijedeme podívat i za ní.

Jsme šťastní, že štěňátka od nás přinášejí svým majitelům radost a přejeme všem, krásný a dlouhý společný život prozářený tím pravým samojedím úsměvem.

Jana Ďásková

ChS Lebaya Samoyed


KONEČNĚ POŘÁDNÝ GAUČ

Snad každý pes je šťastný, když je mu dovoleno lehnout si na gauč.  Lenošení na sedačce dělá velké potěšení také našim chlupatým mazlíčkům. S rozrůstající se smečkou ovšem začíná být naše pohovka poněkud malá, obzvláště pokud si na ni chtějí lehnout všichni tři. V takové situaci již nezbývá pro nás místo. Někdy musí opustit gauč některý ze psů. To bývá většinou pes Xixao, kterému začne vadit, že se nemůže ve stísněném prostoru pořádně rozvalovat a jde se raději natáhnout na zem. Někdy se s ním musí jít natáhnout na zem i páníček. Zajisté by se hodilo pořídit gauč větší, ale na ten by byl pro změnu náš obývací pokoj malý a tak se musí pejsci smířit s tím, že se k sobě na gauči musíme tulit.

Zatím co koupě většího gauče se nekoná, naskytla se příležitost si aspoň pořádné psí lenošení vyzkoušet. Jednoho dne oslovil mého manžela známý, který vlastní prodejnu nábytku ve městě, kde žijeme. Plánoval novou reklamu, a protože má rád samojedy, napadlo ho, že by na té reklamě nějaký ten samojed mohl být. Tou dobou vlastnil starého samojeda. Chvíli přemýšlel, zda by na plakát neumístil jeho, ale nakonec uznal, že ho již ve čtrnácti letech nebude trápit. Zeptal se tedy nás, zda bychom mu neposlali nějaké fotografie našich psů, že by je použil k tvorbě reklamy. Následně ale přišel s nápadem, že nejlepší bude psy vyfotit rovnou v prodejně.

Termín focení se plánoval dlouhou dobu. Do plánování opět zasáhla vládní opatření a tak se focení několikrát přesouvalo. Nakonec byl vhodný den stanoven. Rozhodla jsem se tedy všechny psy vykoupat. Umýt, vysušit a načesat tři psy naráz dá poměrně hodně práce, proto jsem si činnost rozvrhla do několika dnů. Týden, ve kterém focení probíhalo, byl ale obzvláště deštivý.  Stalo se tedy to, čeho jsem se obávala. Den před focením jsem musela očistu provádět znovu. Jediný, kdo totiž zůstal relativně čistý, byla Baylinka. Aika s Xixim nejen že na procházce musí šlápnout do každého bláta a prolézt každou louží, ale poté se ještě potřebují vzájemně poskákat, tak že měli bahno až na zádech. Byla jsem samozřejmě štěstím bez sebe, ale co se dalo dělat. Vzala jsem je opět do psí koupelny ve sklepě a jala se sjednat nápravu. Usilovně pracuji na tom, aby byli psi opět bílí, a v tom jsem se zarazila. Koukám na fenu, kterou právě namáčím vodou. Nejsem si vůbec jistá tím, která z nich to je. Slyším se, jak na hlas říkám: „Ty nejsi Aika. Sakra já namáčím podruhé stejného psa. To snad není pravda!“ Fena na mě nechápavě hledí a neodpovídá. Já zkoumavě hledím na ni. Teď si nejsem vůbec jistá tím, která z nich to je. Neskutečné, jak se dcera podobá matce. Zejména když je mokrá, veškeré rozdíly zmizely. Nakonec se musím jít přesvědčit a podívat se, kde leží ta druhá. Uf to se mi ulevilo, u voliéry se zebřičkami leží Baylinka a pozoruje ptáčky. Tak přece jen koupu tu správnou holku.

Po několikadenní údržbě psích kožíšků, jsme se vypravili na místo focení, do prodejny nábytku Lekva. V dešti jsme rychle přeběhli z parkoviště do prodejny a tam již začala ta správná zábava. Naši psi lítali po celé výstavní ploše prodejny, mezi vším tím nábytkem. To bylo věcí na očichávání a na prozkoumání. To byl prostor na běhání. Až náš Xixi nepochopil, že se nenachází venku a označkoval jedenu z vystavených pohovek. Možná si ji chtěl koupit a tím to si ji zarezervoval. Poté se spokojeně odebral do kanceláře, kde ulehl, jakoby tam byl doma a nechal se všemi přítomnými hladit. Holky se ještě chvíli naháněly po prodejně a poté si také přišly pro pohlazení.

V kanceláři jsme vyčkali příchodu fotografky. Přítomnost nové osoby naše psy opět rozradostnila a běželi se nadšeně přivítat. Chvíli se domlouvalo, jak a kde bude focení probíhat. Venku stále pršelo a tak bylo i v prodejně málo světla. Nakonec se rozhodlo, že se vybrané sedačky přemístí do průjezdu do skladu, kde je aspoň denní světlo. Psi se přesunuli za sedačkami také a mohlo se začít. Fotil se každý zvlášť a pak všichni dohromady. Vyfotili se také s majitelem prodejny a s jeho samojedem. Vše si náramně užívali a usmívali se do objektivu. Vypadalo to, jako by se takto fotili každý týden. Sama jsem se jejich pózování divila. Co to dá doma práce je vyfotit, aby byli vedle sebe a dívali se jedním směrem. Možná, že věděli, že budou na plakátech po celém městě a tak se snažili, aby jim to slušelo.

A tak si naši psi vyzkoušeli pořádně velké gauče, na kterých se dá pohodlně vyvalovat a co více. Jako odměnu obdrželi pytel oblíbených granulí. Kde kdo by jim jistě záviděl, jak si ležením vydělali na večeři. Vlastně jim to závidíme i my sami.

Na transparentech se nakonec ocitli jen Xixao s Aikou. Majitel prodejny tam chtěl všechny tři, ale grafik naznal, že to vypadá jako reklama na samojedy, ne na sedačku. Přesto nás těší, když při procházkách městem narazíme na billboard, ze kterého na nás září samojedí úsměv. Největší radost z toho má naše dcera Leonka, která vždy ukazuje ručičkou a volá: „Hele, moji pejsci!“

                                                                                  Jana Ďásková Chs Lebaya Samoyed

 


BYLO NÁS PĚT … ANEB ČTYŘI HASIČI A JEDEN SAMOJED

17. - 18. 2. 2021

Poslední rok byl s ohledem na situaci kolem epidemie koronaviru a neustále se měnící opatření na sportovní zážitky poněkud chudý, zejména na ty kolektivní. Po dlouhé době plánování a trénování na závody, které se ruší či odkládají na neurčito, již nejeden sportovec začíná být poněkud nervózní a psychicky vyčerpaný.  Z tohoto důvodu jsme si s kluky z práce řekli, že si vyčistíme hlavy a vyrazíme na pěší výšlap po Krkonoších.  Byl jsem tímto nápadem nadšen a velmi se těšil. Stále trénuji na závody v dogtrekingu a tak jsem byl rád, že mohu prověřit výsledky své snahy v jiném terénu než po domovské Vysočině.  A proto, že se jednalo o „pánskou jízdu“, nemohl jsem s sebou nepřibrat svého věrného psího parťáka Xixaa, který se mnou jako jediný zastává mužskou roli v domácnosti. Holky jsem tentokráte nechal doma a to i ty chlupaté samojedky.

Naplánovali jsme trasu s přespáním v útulnách nebo jen tak venku v záhrabu ve sněhu, podle momentální situace. Zamluvili jsme si sněžnice, ladili výbavu a nemohli se dočkat. Bohužel týden před dojezdem nám COVID opět hatí plány. Celý okres Trutnov je uzavřený a tím i podstatná část naší trasy. Chvíli jsme přemýšleli, co s tím dělat. Datum již bylo stanoveno a všichni si vyčlenili čas. Nikdo z nás se nechtěl vzdát představy dvoudenního oddychu v přírodě. Nakonec jsme se domluvili na změně lokality. Vyrazíme na Kralický Sněžník. Opět jsem se začal těšit a Xixi také. Podívá se do krajiny, kde se narodil.

Začal jsem balit věci a postupně zjišťoval, že to není jen tak. Chtěl jsem spát venku na sněhu a tím souvisela řada věcí, které s sebou potřebuji. Když se k tomu přidalo oblečení, jídlo, věci pro psa a spousta další potřebné výbavy, začal se můj batoh podobat přenosné skříni. Třikrát jsem musel vše přeskládat a vyřadit mnohé nepotřebné nebo spíše snadněji postradatelné věci. Kluci si pro jistotu našli na mapě na polské straně Kralického Sněžníku opuštěnou boudu, která se jevila jako vhodná k přenocování. Já o přespání v boudě neuvažoval, chtěl jsem si vyzkoušet spát venku, abych to měl se vším všudy.

Naším výchozím bodem byla obec Horní Morava. Po modré turistické značce jsme vyrazili do kopce, kde jsme přešli na zelenou hřebenovku. Počasí toho dne nebylo příliš krásné, ale to nám vůbec nevadilo. Teplota byla kolem -3℃, bylo zataženo a celou cestu nás provázela hustá mlha. Čerstvě napadaný sníh a vítr chůzi zrovna neusnadňovaly, ale Xixik byl tak nadšený, že táhl vpřed a já jsem nestačil zvedat nohy. Musí být stále první a tak přebíháme kolegy, kterým se bez chlupatého pohonu jde podstatně hůře.

Vystoupali jsme k rozhledně Klepač a nasadili sněžnice. Na hřebenech bylo přibližně 80cm sněhu. Xiximu, jakožto správnému seveřanu, nedělá sníh sebemenší problém a vesele mě táhne pořád kupředu. Pokračujeme přes Malý Sněžník až na vrchol, 1426m vysoký Kralický Sněžník.

Na vrcholu není vidět na krok a vítr se stupňuje. Sestupujeme tedy k prameni Moravy, sochu slůněte necháváme na jindy, až budou podmínky příznivější. Přecházíme vrchol směrem Polsko a jdeme hledat opuštěnou boudu, ve které kluci plánují přenocovat.

Chůze z kopce je o poznání horší. Domlouvám Xiximu, že musí zvolnit, ale ten si nedá říci a i se sněžnicemi na nohou mne táhne smykem z kopce dolů. Boudu jsme našli okamžitě, ale byla uvnitř tak odpudivá, že se i kluci rozhodli spát se mnou a s pejskem venku. Hlt slivovice na konec dnešní túry nesměl chybět a poté jsme šli hledat místo na spaní.

Dobré místo jsme našli ve svahu, bylo kryté před větrem a celkem dostačující pro čtyři osoby a psa. Použili jsme lopatu, kterou jsme urovnali terén a vytvořili větší závětří a pak už hurá do suchého oblečení a připravit něco k večeři.

Xixao dostal najíst jako první. Mlsoun mlsná ale čekal, až si večeři uděláme my a jestli z toho něco náhodou nezbude také pro něj. Teprve až jsme dojedli, odebral se ke své misce sníst svůj příděl.

Po večeři jsme se ukládali ke spánku. Každý si zalezl do svého spacáku, jen Xixi ne a ne ulehnout. Zvyklý na svůj kotec s boudou, do které mu panička starostlivě dává starou deku a vaťák, když mrzne, kouká, kde má pelíšek on. Když zjistil skutečnost nocování na sněhu, nenápadně se kamarádovi vkradl na karimatku a nechtěl odejít. Po chvilce přemlouvání, ale na konec přišel za mnou a spokojil se s kouskem plachty.

V noci se střídal déšť a sněžení. Stále jsem si ale říkal, že to do rána vydržím relativně v suchu. V tom Xixao naznal, že už má na sobě toho sněhu příliš, vstal a oklepal se. V tu ránu jsem byl mokrý nejen já, ale i všichni naši spolunocležníci. Vše co měl Xixi před chvíli na svém kožichu se ocitlo především v našich obličejích. Z polospánku říkám, díky Xixi! Kolega ležící z druhé strany psa se začal smát. Xixíček se rozhodl, že se musí za nastalou situaci nějakým způsobem omluvit. Posadil se ke mně a začal mi olizovat vodu z obličeje a ne a ne přestat. Po velké pochvale a pořádném podrbání konečně ukončil moji očistu.

K ránu klesla teplota na -5℃. Než nám stihlo dojít, že jsme celí pořádně zvlhlí a pokrytí ledem, už nás vítalo modré nebe a po snídani konečně i sluníčko. Ten den byl jako malovaný, naprosto nesrovnatelný se dnem předchozím. Konečně jsme spatřili všechny ty výhledy, o kterých jsme v mlze sotva tušili, že tam někde jsou. Pokračování naší trasy se však opět neobešlo bez zádrhelu. Úskalí spočívalo v tom, že teplem začala tát jinovatka na stromech a tím doslova pršelo. Sníh se začal lepit na sněžnice a vytvářet ohromné hroudy, ale krása hor překonala všechny útrapy.

Pokračovali jsme po modré a zelené turistické značce přes kopečky Stříbrná, Černá kupa a Sušina až ke Stezce v oblacích, kde jsme žasli nad vynalézavostí českého člověka. Místní ski areál zajímavým způsobem vyřešil uzavření vleků tím, že za každou rolbou táhl zhruba padesátku lyžařů, zapřažených v těsném závěsu za sebou.

Po posílení se na chatě Slaměnka, scházíme dolů do údolí pouze v tričku, je nádherně. Xixi opět z kopce táhne jako blázen a tak ho raději pouštím na volno, aby mne nevyzul z bot. Scházíme k autu a užíváme si poslední krásné chvíle.

Byly to úžasné dva dny čisté přírody. Mohli jsme na chvíli zapomenout na všechny problémy dnešní šílené doby. Všichni jsme si to užili a budeme mít dlouho na co vzpomínat.

                        Jan Ďásek a věrný společník do každého terénu Xtra Xia Xixao Orleansnow

 


DOBRÝ SOUSED K NEZAPLACENÍ  -  PŘÍPAD „TÝRANÉHO“  ŠTĚNĚTE

 

            Dlouhou dobu jsem zvažovala, zda tento článek vůbec psát. Ráda píši o veselých příhodách a zážitcích s našimi samojedy, u kterých se čtenář může zasmát nebo se potěšit myšlenkou, že podobně to má vlastně doma se svým chlupatým mazlíčkem také tak. Nyní ale budu psát zcela o něčem jiném. O něčem co není ani veselé ani příliš úsměvné a naštěstí se běžně každému z nás nestává. Ačkoliv právě aniž byste o tom vůbec dopředu měli jakékoliv tušení, může se to přihodit právě také vám, a proto jsem se rozhodla, že popíši situaci, která se nedávno přihodila majitelům štěněte z našeho chovu.

            Stále se mi ozývá velké množství zájemců o štěně samojeda. Každý týden odpovídám na řadu emailů a sms zpráv, mluvím se zájemci po telefonu, někteří přijíždějí i k nám domů na návštěvu. Vybrat z nich ale ty, kterým bych s důvěrou štěně svěřila, je poměrně složité. Jsem tak velmi ráda, že se mi podařilo pro štěňátka z našeho prvního vrhu vybrat majitele, u kterých jsem více než přesvědčena o tom, že se u nich má samojed velmi dobře. Těší mne, že mohu být se všemi v neustálém kontaktu, že každý týden dostávám spoustu zpráv o tom, jak se jim daří, jak rostou, co mají za zážitky. Telefon se mi plní jejich fotografiemi, které si pak pečlivě uschovávám v počítači. Všechna naše štěňátka jsme byli také navštívit v jejich nových domovech a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit, že je vše tak, jak má být. Nikdy bych tedy nečekala, že právě mě někdo kontaktuje s tím, že je jedno z našich štěňat týráno. Přesto k tomu nedávno došlo.

            Od našeho prvního vrhu jsem ve stálém kontaktu nejen s majiteli našich štěňat, ale také s majitelkou krycího psa, se kterou jsme se spřátelili a tak si svěřujeme nejen zprávy o našich „společných dětech“, ale i o radostech a starostech s našimi chlupatými samojedími miláčky. Jednoho dne ovšem přišla zpráva zcela jiná. S údivem jsem četla o tom, jak nějaká paní z ČR píše přes facebook anonymní udání na týrání psa majitelce otce našich štěňat až na Slovensko. Celé oznámení bylo navíc velmi zvláštní až podezřelé. Oznamovatelka nechtěla sdělit kde konkrétně a u koho se týraný pes nachází a spíše se dotazovala, kde se nachází štěňata z chovu majitelky krycího psa. Paní nechtěla ani po vysvětlení pochopit, že majitel krycího psa nemá chov a tudíž nemusí vůbec vědět, kde se štěňata po jeho psovi nachází. Přesto kamarádka trpělivě komunikovat s dotyčnou paní. Snažila se zjistit, o co se vlastně vůbec jedná, načež ji posléze odkázala, aby se obrátila na klub zabývající se chovem samojedů v ČR, že ona ze Slovenska s tím stejně nic nemůže dělat. Oznamovatelka ovšem pokračovala dále. Sdělovala, že má důkazy o týrání štěněte, že si vše natáčí na telefon, ale ony důkazy poskytnout nechtěla. Později z konverzace vyplynulo, že za týrání považuje situaci, kdy se samojed nachází v zimě venku na zahradě a co hůře, že ho nechávají spát venku v kotci přesto, že v noci mrzne. Dále se domnívala, že je pes velmi smutný a potřebuje lásku, kterou mu majitelé neposkytují, proto čeká u plotu a vyžaduje mazlení od všech, co prochází kolem. Přišlo jí, že už je naprosto smutkem a zimou ztrápený, když leží na zahradě na chodníku na zádech, sněží na něj a on nereaguje na její volání. Majitelé se k němu údajně chovají velmi hrubě. Zejména syn, který se se psem pere a onu „rvačku“ zakončuje tím, že psa zalehává. Že na něj dokonce i zvyšují hlas, když se pes nechová podle jejich představ. A vůbec nejhorší ze všeho je, že majitel plácá ono „zubožené“ stěně pruty rybízu.

Myslím si, že po přečtení posledních několika vět, si každý majitel severského psa musí klepat na hlavu. Sama jsem po přečtení zmiňovaných způsobů týrání došla k závěru, že v tom případě asi týráme psy také. ;-) Vyhlédla jsem z okna na zahradu a viděla jak náš Xixi leží na sněhu přesně v oné zmiňované poloze na zádech a na něj se zvolna snáší vločky sněhu. Vypadal jako, když se opaluje na pláži. Ve tváři typický samojedí úsměv. Kolem něj poskakuje Aika, která se zakusuje do jeho chlupů a snaží se ho přimět ke hře. Evidentně spokojeni, že je konečně pořádná zima. Ještě se vykloním, kde se nachází Baylinka. Ta spí u dveří, asi chce mít od nich pokoj. Snažím se na ní zavolat. Xixi s Aikou na mě koukají, Baylinka ale nic, asi spí tvrdě nebo se jí právě nechce reagovat. Volám tedy znova. Bayley pozvolna zvedá hlavu a kouká na mě na balkon s výrazem, nechápu, proč mě budíš a opět znovu uléhá ke spánku. Přemýšlím dále o obsahu stížnosti oznamovatelky. V tu chvíli slyším štěkot. Opět vyhlédnu z okna a vidím, jak se všichni naši psi řítí přes zahradu k plotu, za kterým někdo prochází a už vidím jen tři vrtící se ohony a ruce kolemjdoucích, jak skrz plot naše psy hladí. Konec konců toto se děje každý den mnohokrát, k plotu chodí i celé rodiny s dětmi, se na ně podívat a pohladit je. A naši psi jsou šťastní, že je o ně takový zájem. Ne snad proto, že bychom je doma málo hladili, ale prostě jen proto, že čím více rukou na hlazení, tím lépe.

Bylo by docela zajímavé natočit mého muže, jakým způsobem si se psy na zahradě hraje, jak se s nimi pere a přetahuje se o hračky. A mohu říci, že naši psi mají tento způsob hry ve velké oblibě. Dokážu si tak jasně představit onu rvačku náctiletého chlapce s dospívajícím štěnětem a myslím, že z toho musí být pes opravdu nadšený. A se zahradními pracemi se psy máme také zkušenosti. Jasně vidím, jak majitel stříhá rybíz, rozjívené štěně kolem poskakuje, on ho plácne proutkem a pes se do oné větvičky nadšeně zakusuje. Opět se přeci jedná o hru nikoliv o bití nebo něco podobného. Nechápu, v čem oznamovatelka spatřuje ono trápení psa. Že by v tom křiku? Kdo by nezvýšil hlas, když mu pes okouše dřevěný schod na terasu, vyhrabe polystyrenovou izolaci kolem domu a rozebere na kuličky po celé zahradě, nebo sní štrúdl, který se pro návštěvu chladí v předsíni. Už mi totiž pomalu začíná docházet, že týraným štěnětem bude pravděpodobně stěně od nás. Obzvláště, když paní oznamuje kraj, kde se pes nachází.

Sděluji své podezření kamarádce na Slovensko. Ta se diví, že to určitě nemůže být naše stěně. I ona je totiž s jeho majiteli v kontaktu. Obě dvě se tedy obracíme na majitele psa, o kterém si myslíme, že je celou dobu řeč. Brzy se dozvídáme, že se jedná o sousedku oněch majitelů, která vše dělá s úmyslem škodit a pravděpodobně trpí nějakou chorobou. Je doma, nešťastná, nemá žádné koníčky, a proto sleduje sousedy. Již dříve vyvolala incident nejen v souvislosti se psem. Do nedávna neměli ani tušení, vedle koho to vlastně léta bydlí. Zpráva ohledně oznámení o týrání je velmi zaskočila.

Majitelka otce štěněte přestala, poté co zjistila pravý význam celé věci, na zprávy dotyčné sousedky reagovat. Ta se ale nechtěla vzdát a tak začala psát zprávy výhružné až vulgární. Osočovala všechny z přátelského spolčení se proti ní a mojí kamarádku z toho, že nad celým problémem zavírá oči. Vyhrožovala, kam všude to dále bude hlásit. Majitelé štěněte šokovaní chováním sousedky se obrátili na obec s prosbou o pomoc při řešení sousedského sporu. Ovšem ani to nepomohlo a sousedce nezabránilo v dalším šíření pomluv a slovním napadání.

Neuplynulo mnoho času a přišel mi email od jiné chovatelky samojedů, ve kterém se mne tázala, zda nemám v daném kraji stěně ze svého vrhu. Okamžitě jsem věděla, o čem je řeč. Sousedka neuspěla se stížnostmi na Slovensku. Našla si tedy chovatelskou stanici, ze které pochází otec štěněte a kontaktovala chovatelku s tím, že si má po týrané štěně přijet. Vysvětlila jsem celou nepříjemnou situaci a získala cenou radu. Chovatelka mi poradila obrátit se na klub s oznámením o tom, že se něco podobného děje s tím, že již budou dopředu informováni, jak ke zmíněnému případu přistupovat, až se na ně oznamovatelka obrátí se stížností.

Okamžitě jsem uposlechla rady a napsala zprávu tajemnici klubu, která o všem ochotně spravila ostatní členy výboru. Další dění mne velmi mile překvapilo. Ještě tentýž den mne kontaktovala poradkyně chovu s nabídkou pomoci. Majitelé štěněte se vším souhlasili a tak se k nim na moji žádost a z pověření klubu vypravil na kontrolu dlouholetý chovatel samojedů, aby nestranně posoudil situaci. Osobně jsem sice viděla psa nedávno a zrovna se jednalo o štěně, s jehož majiteli jsem v kontaktu nejvíce ze všech, přesto jsem byla velmi vděčná poradkyni chovu za pomoc i zmíněnému chovateli za to, že se ochotně kontroly ujal.

Kontrola proběhla podle očekávání. Nebylo zjištěno žádné pochybení ze strany majitelů, natož jakýkoliv způsob týraní. Majitelé psa i já osobně jako chovatel jsme nyní trochu klidnější díky tomu, že kontrola proběhla a existuje zpráva o jejím pozitivním výsledku. Vyřešila se tím aspoň situace ze strany psa, ale je více než zřejmé, že problémy se sousedkou tímto neskončí. Její touha škodit se bohužel projevuje dále i v jiných aspektech sousedských vztahů. Osobně vůbec nezávidím majitelům starosti s tímto spojené. Každý z nás má jistě zkušenost s někým v okolí, kdo nemá rád psy, vadí mu, když pes štěká, nebo například nechápe, že nemá chodit psa krmit. Ovšem nad tímto případem mi zůstává rozum stát.

Jménem svým i majitelů psa velmi děkuji klubu za pomoc a ochotu vše řešit. Jsme potěšeni, že je klub připraven pomáhat svým členům i s těmito problémy. Zároveň rovněž děkujeme chovateli, který ochotně obětoval svůj volný čas a kontrolu provedl. Přeji majitelům našeho štěňátka, aby se situace brzy uklidnila a mohli si opět bezstarostně užívat radostí se svým samojedím klukem a všem ostatním majitelům tohoto úžasného plemene, aby nikdy nemuseli řešit podobnou situaci.

                                                                       Jana Ďásková, Chs Lebaya Samoyed


JEŠTĚDSKÁ VAKCÍNA  BODLA

 

Již od podzimu se stále chystám se psy na nějaký ten závod a tak jako všichni se stále někam hlásíme, abychom posléze zjistili, že byl závod přesunut nebo zrušen. Nový rok začal opět v duchu opatření proti covidu, a proto jarní závodní sezona dopadla stejně jako ta podzimní – nebyla.

Naštěstí pohyb se psy venku nám nikdo nezakázal a tak aspoň trénujeme, jak jen se dá a stále netrpělivě vyhlížíme, kdy už bude možné někam vyrazit.

Mimo jiné jsem nás přihlásil na závod zvaný Votvírák. Bohužel i osud tohoto závodu byl zpečetěn a pomalu jsem se smiřoval s tím, že i Votvíráku nebude povoleno nic otvírat, naopak, bude sám zavřen. Rovněž na stránkách závodu se objevila zpráva, že byl závod zrušen, ale současně s tím také zpráva, že závod se poběží ve virtuální podobě. Vybral jsem si tedy dogtrekking na 20km a hned jsem nás přihlásil.

Trať si závodník zvolil sám. Výkon se zaznamenal na GPS a zaslal pořadateli, který vyhodnotil dosažné výsledky jednotlivých závodníků a uvedl je na svém webu. A protože jsme si nevedli s Xixaem a Bayley vůbec špatně, navnadilo mě to a těšil jsem se ještě více na další sportovní akce.

Stále jsem hledal, až jsem konečně na internetu objevil závod Ještědská vakcína, který se konal 23. května. Jednou z jeho kategorií byl i canicross. Zaradoval jsem se a začal jsem vážně uvažovat, že nás přihlásím. Vyhlášeny byly tři délky tratí 5km, 10km a 23km. Rozhodl jsem se, že když už pojedu takovou dálku do Liberce, tak ať to stojí za to a přihlásil nás na nejdelší trať!

Z počátku jsem si myslel, že to musíme zvládnout. V pohodě jsme tam s manželkou vyjeli na kole, tak proč bych to nevyběhl, říkal jsem si. Pak jsem svůj plán sdělil doma ženě, a když se na mě dívala jako na blázna, že chci běžet půlmaraton do kopce, začal jsem k tomu mít trochu respekt, ale věřil jsem, že to zvládneme. Když to nevyběhneme, tak to prostě vyjdeme a dolů už budeme muset.

Hurá jsem přihlášen s Xixim na 23km a začínám plánovat. Trať vedla z obce Ostašov do lesů kolem Ještědu a pak na samotný vrchol a zpět. Z pohledu laika (běžec amatér) sice náročné, ale proč ne. Přece jen někde začít musím. Na nějaké větší trénování už nezbýval čas, závod se běžel již za 12 dní. S pejsky běhám pravidelně, tak něco naběháno máme a to nám bude muset stačit.

Den D nastal. Ráno 4:50 budíček, rychlá snídaně, vyvenčit Xixiho a 2,5 hodiny autem do Liberce. Na místě jsme hodinu před startem. Vyvenčit, převléci se, absolvovat registraci a hurá na to. Než jsem se rozkoukal, už nám ubíhaly první metry závodu. Počasí přálo, bylo celkem chladno, ale nepršelo, sluníčko svítilo. Xixi si to pelášil za jednou fenkou, co běžela před námi. Říkám si pohoda, to lehce dáme. Cesta se pěkně přiostřila a nadšeni ze závodu jsme pokračovali dále. Zhruba po uběhnutí 7km se trať začala řítit z kopce dolů. A v tom jsem zjistil, že je něco špatně. Mám stoupat na vrchol, ne běžet z kopce. Startuji telefon, abych se podíval, kde jsme a v tom zjišťuji, že nás Xixiho nadšený běh za psí slečnou svedl z naší tratě. Jsem špatně, minuli jsme odbočku naší tratě a jsme na trati poloviční. Jsme od odbočky asi 1,5 km a tím hůře, že jsme při tom zbytečně vyběhli a zase seběhli obří kopec. Chvíli jsem si nadával, ale pak jsem si řekl, že to přece nevzdáme. Stejně jsme sem nejeli vyhrát, ale spíše si to vyzkoušet a společně si to užít. Tak se otáčíme a zdoláváme opět ten nešťastný zbytečný kopec nahoru a dolu a pokračujeme ve stoupání konečně po naší trati.  Zhruba 200m před vrcholem už slábnou síly, ale na vrchol jsme se vydrápali. Občerstvení nás trochu osvěžilo a my se vydali na cestu dolů, která byla rovněž velmi náročná.

Závod jsme sice díky našemu prodloužení si trasy dokončili v naší kategorii poslední, ale i tak jsem na náš výkon patřičně hrdý. Hlavně na výkon mého věrného parťáka Xixaa, který vše s přehledem zvládl a dokonce při tom ani neztrácel pověstný samojedí úsměv. Nakonec jsme uběhli místo 23km kilometrů 26 a bylo to skutečně velmi náročných 26km. Zkrátka a dobře Ještědská vakcína se vám zaryje hluboko pod kůži. Doporučuji vyrazit na tento závod všem, co si chtějí sáhnout na hranice toho, co jsou schopni zvládnout a posunout je o trochu dále. Všem, kteří jsou tak trochu blázni a chtějí poznávat, co v nich vlastně je. A hlavně všem, co chtějí stmelit a ještě více prohloubit vztah se svým psem, protože právě zde, kde si sáhnete na hranice svých možností, se musíte spolehnout právě jeden na druhého, vnímat se, brát na sebe navzájem ohled, respektovat se a vzájemně podporovat.

                                                                                              Jan Ďásek a Xtra Xia Xixao Orleansnow

Webové stránky zdarma