Články pro zpravodaj Samojed klubu

XIXAO ZAHRADNÍKEM

                Samojed hrabe díry… tuto informaci jsme se dozvěděli ještě předtím, než jsme si pořídili našeho prvního samojeda. Po přečtení několika článků o tom, jaké díry kdo má od svého chlupatého miláčka na zahradě, jsme očekávali, co nám se zahradou provede ta naše samojedí holka. Dokonce i chovatelka, od které jsme si Baylinku kupovali, nás varovala, že má kytky v betonových truhlících, protože psi vše vyhrabou. Naše slečna ovšem příliš na zahradničení nebyla, pominu-li kradení rukavic a zahradního náčiní, kdykoliv si jej člověk někam byť na sebemenší chvíli odložil. Naučila se trochu hrabat až v létě, kdy si za rybízem vyhrabala díru, ve které ležela a tím se chladila. Ovšem malá díra schovaná za rybízem nám nikterak nevadila. Říkali jsme si, že jestli je tohle to samojedí hrabání, tak to jde celkem snést.

                Uplynul nějaký čas a my si k feně pořídili ještě psa. Byl oproti Bayley nezvykle klidný. Zatím co ona jako štěně pořád něco vymýšlela a byli jsme rádi, když na chvíli usnula a my si mohli oddychnout, Xixao většinou jen ležel nebo jedl. Po čase se ovšem otrkal a začal se realizovat na naší zahradě. Těžko říci, jestli má pravdu ten, kdo říká, že psi hrabou z nudy. Myslím, že v případě našeho Xixiho tomu tak není. I přes veškeré zaměstnání cvičením a procházkami si stejně nějakou tu díru vyhrabe. Stačí, aby byl na zahradě chvíli bez dozoru a je jedno, jestli jsme si s ním zrovna předtím hráli, nebo byli na několika hodinové procházce. Stačí pouze, aby byly vhodné podmínky. K hrabání si totiž raději vybírá dny, kdy je zahrada mokrá a může se tak důkladně zablátit.

                Xixíkovo hrabání začalo nenápadným rozšiřováním Baylinčiny díry za rybízem. Ta mu ale po čase začala být malá a tak podél plotu vyhrabal několik dalších. I to mu bylo málo a tak začal z trávníku dělat golfové hřiště. Manžel trpělivě zasypával jamky, které byly vždy na jedno hrábnutí tlapky. „Kdyby aspoň udělal jednu pořádnou díru místo spousty malých, tohle je akorát na vymknutí kotníku“ říkal. Xiximu se nejspíš rada líbila a tak začal rýt pořádně. A když pořádné rytí, tak kde jinde než v záhonech. Za své vzaly zasázené jahody i záhon s levadulemi. A co hůř, byl stále celý od bláta. Prý se to dá důslednou výchovou odnaučit… ale u nás žádné domlouvání nepomohlo a veškeré odnaučovací praktiky selhaly. Věděl, že to nesmí dělat, ale nemohl si pomoci. Jakmile jsem vyšla na zahradu a viděla, že se běží schovat za nádrže na dešťovou vodu, hned jsem věděla, že někde hrabal. Navíc si  s Baylinkou hrál způsobem, že ji honil po zahradě a lítali sem tam přes záhony. Tak že co nebylo rozhrabané, to bylo udupané.

                Vzpomínali jsme, jak moji rodiče na zahradě bojovali s krtkem. Spoušť to byla obdobná s tím rozdílem, že náš krtek postupně narostl do výšky 59cm v kohoutku a váhy 36kg a tomu odpovídá i velikost krtinců a nor. Manžel se tedy pustil do zhotovování zábran. Kolem záhonků zatloukl dřevěné latě a obehnal je zelenou plachtovinou s tím, že to přeskakovat nebude. A také nepřeskakoval. Zábrany vydržely celé léto až do podzimu, ale v zimě si s nimi poradil po svém. Zlámal dřevěné tyčky, plachtovinu rozcupoval po zahradě. Naštěstí byla zem zmrzlá, tak se hrabat příliš nedalo.

                Netrvalo to dlouho a  oteplilo se. Měli jsme v plánu jet druhý den na návštěvu k příbuzným do Brna. Chtěli, abychom vzali Xixiho s sebou, mají ho rádi. Slíbili jsme, že ho přivezeme. Jinak je to totiž velmi hodný pes a dokáže se chovat klidně a opatrně i v bytě 1+1 kde moje teta se strýcem, kterým je oběma kolem devadesáti let, žijí. Vše bylo přichystáno, že ráno pojedeme na návštěvu, jakmile manžel přijde z práce. Vyšla jsem na zahradu, že psy jen trochu pročešu a dám jim najíst a půjdu dřív spát. Tam mě čekal šok. Xixi byl do půlky těla celý černý. Opět totiž rozhrabal všechny záhony, které rozmrzly oteplením. Chvíli jsem přemýšlela, že hoch zůstane doma a nikam nepojede. Jsem ale člověk velmi pečlivý a důsledný a nechtěla jsem zklamat strýce s tetou. Vzala jsem tedy psa do sklepa, kde pro ně máme udělanou psí koupelnu. Umývat se nechtěl, ale nic jiného nezbývalo. Ten nános bahna fénem nevyfoukám. Myslela jsem, že to půjde opláchnout vodou, ale to jsem se mýlila. Při představě světlého koberce v obývacím pokoji příbuzných jsme musela vzít šampon. Tři hodiny trvalo, než jsem psa uvedla do stavu bílého, čistého, suchého, vyčesaného. Příbuzní měli druhý den radost z Xixíčka a obdivovali, jaký je to krásně bílý pejsek a jaký má krásně čistý a hebký kožíšek. Nechtěli věřit, že málem nepřijel, protože večer vypadal zcela jinak.

                Přes zimu nemělo příliš smysl bojovat s psím nadšením pro zahradní práce. Několikrát jsem urovnala záhony, shrnula hlínu vyházenou bokem a našla pod nánosy hlíny sazenice jahod, které jsem pečlivě zasadila zpět na jejich místo. Xixi měl jinou představu, jak to má vypadat. A tak nás několikrát do týdne čekal na zahradě zablácený pes. Postupně jsme si totiž přestali všímat rozhrabaných záhonů a vadilo nám především to, že je pes jako čuně.

                Na jaře se manžel pustit do daleko lepších zábran a tentokráte takových, co nejdou zlomit, roztrhat a ani přeskočit. Kolem každého záhonu vyrostl krásný plot s brankami. Tím prozatím skončilo Xixaovo zahradničení. Asi sám uznal, že už to takto nemá smysl a od té doby nevyhrabal žádnou další díru. Tím nechci říci, že je nyní čistý. Zašpinit se totiž dokáže i jinými způsoby. A tak se denně vracím z procházky s dvěma psy na jednom vodítku. Fena je naprosto čistá a pes špinavý. Leckdo s údivem sleduje, jak se mu to může povést i za slunečného počasí. A my ho každý večer s láskou očistíme, aby mohl za námi na gauč, protože už by nás snad ani nebavilo sedět v obýváku bez toho, abychom se mohli vtěsnat mezi chlupaté kožíšky, co zabírají převážnou část naší ne příliš velké sedačky. Najednou člověk zapomene na všechno, kvůli čemu se přes den na toho krásného, usměvavého a přítulného pejska dopálil a přestanou ho bolet i ruce z hodinového česání. Vše je odpuštěno pro ten krásný hebký kožíšek a černý čumáček položený v klíně.

Jana Ďásková

TRÉNINK NA ZÁVODY

            Oba jsme s manželem sportovně založení a celkově žijeme aktivním životem. Mimo jiné jsme si také proto vybrali plemeno samojed. Každodenní dlouhé procházky se psy jsou naprosto běžnou součástí našeho života a se psy i oba chodíme běhat. Manžel mnohdy s úsměvem říká, že v jiných rodinách se hádají, kdo má jít vyvenčit psa, na kom je řada, zato my se hádáme, kdo půjde se psem běhat. Nejedenkrát jsem totiž manželovi vyčetla, že si šel se psy zaběhat ráno a když jsem šla já večer, tak už se jim běžet nechtělo a loudali se. Rovněž i já si několikrát vyslechla, že mu večer unavím psy a on s nimi nebude moci jít běhat ráno. Oba současně jít totiž nemůžeme kvůli naší dvouleté dceři. Ale myslím, že to nebude trvat dlouho a bude to ona, kdo s nimi bude lítat nejvíce. Už teď totiž běhá, někdy tak rychle, že ji mají rodiče problém dohonit.

            Osobně nejsem člověk, který by měl v lásce závody a soutěže. Sport dělám ráda, ale pro radost. Porovnávání výkonů s ostatními mi přináší více stresu než radosti a zároveň sama sebe posuzuji takovým způsobem, že pokud je někdo lepší než já, což mi připadá téměř vždy, nejsem se sebou spokojena. Můj manžel, ale již dlouho přemýšlel, že by se do závodění se psem pustil. Nejdříve jsme mysleli, že s naší fenou Bayley, která má pro sport vlohy a je vytrvalá a houževnatá, ale protože plánujeme štěňata a našemu psovi Xixaovi  je už přes rok, rozhodl se začít s ním.

            Manžela nejvíce lákal Hard dog race. Po přečtení článku ve zpravodaji byl nadšen. To našemu Xiximu určitě půjde. Zatím co Baylinka je dáma, která si nechce ani pacičku namočit a blátivým loužím se obloukem vyhýbá, on se rochní v jakékoliv vodě, ať je to rybník nebo cokoliv jiného. Hledal, kdy se bude konat nějaký závod v ČR, ale protože byl za dlouho a s Xixim se stejně musí trénovat, začal se poohlížet po ještě jiném sportu. „Začnu s chůzí“ říkal „to je levné, na to není nic potřeba, jen zdravé nohy.“ Našel si závody v dogtrekingu a zjistil si vše potřebné. Netrvalo dlouho a přihlásil se na první závod. Vlastně já jsem ho přihlásila. Dostala jsem to totiž od něj za úkol a on pak mohl všem povídat, jak jsem ho přihlásila na závody, jak ho hrozně honím :-) A to by nebyl můj muž, aby se nepřihlásil hned na long. Jako profesionální hasič je totiž tak trochu blázen. „O moc horší než čtyřiadvacetihodinový závod v MTB na kole to určitě nebude“, usoudil. Toho se totiž zúčastnil v minulosti několikrát. Ovšem představa chůze dlouhé přes 90km, ušlé naráz přece jen budila respekt i u člověka zvyklého denně chodit. Obávali jsme se, zda to náš Xixík vůbec ujde, ale veterinářka nás uklidnila. Pes prý zvládne ujít takovou vzdálenost bez větších problémů, vstane z gauče a může vyrazit. Člověk ale musí trénovat. A tak jsme trénovali. Začali jsme více běhat a zvětšovat vzdálenost procházek. Pak manžel rozhodl, že musí vyzkoušet, jaké to je, jít velkou vzdálenost a naplánoval trasu. Mě s Baylinkou s sebou vzal také, abychom jim dělali společnost. Dceru jsme dali na hlídání, nechali se odvézt autem ke Svaté Kateřině u Počátek a odtud jsme vyrazili pěšky k domovu. Trasa to byla skutečně pestrá. Nejen terénem, který vedl přes pole a lesy a i přes cesty a silničky, ale hlavně počasím. Vzhledem k tomu, že bylo 1. března, ležel v dopoledních hodinách u Svaté Kateřiny sníh a byla poměrně velká zima. Ve sněhu jsme ušli velkou část cesty přes Javořici a hrad Roštejn až do Hodic. Poté se začalo citelně oteplovat. Sníh tál a chůzi pro změnu začalo komplikovat bahno a to místy znatelně. Téměř ve všech lesích totiž probíhá těžba dřeva kvůli kůrovci. Cesty jsou doslova rozorané. Jak vypadá samojed prodírající se takovým terénem si jistě dokážete představit. Mohu říci, že tentokráte nebyla čistá ani Baylinka a ani my rozhodně ne. Do detailního popisování cesty se pouštět nebudu, vlastně ani nevím, kudy jsme přesně šli, jak jsem se soustředila jen na to, abych šla rychle. Neměla jsem ani představu, jak dlouho ještě půjdeme a zda se již blíží cíl. Ale když jsme se přiblížili k rybníku Okrouhlík, už jsme věděli, že domov je na dosah a když jsme vyšli na Pístov a z kopce uviděli pohled na Jihlavu, byla to do jisté míry značná úleva. Ušli jsme celkem 46,5 km za necelých 8 hodin. Manžel byl potěšen, že to tak dobře šlo, že ani netušil, že to ujdeme tak rychle. Naznal, že je to dobré, že si na ten závod s sebou nemusí nést ani věci na bivakování, že to zvládne na jeden zátah a zvažoval, že část cesty i poběží, aby to zvládl rychleji. Ale současně sám připustil, že ta představa, že je teprve v půlce a má ujít ještě jednou takovou vzdálenost, není příliš lákavá. Po tomto tréninku byl však přesvědčen, že to zvládne. Dorazili jsme domů. Mysleli jsme, jak budou psi unaveni, ale mýlili jsme se. Sundali jsme z nich postroje a oni místo toho, aby lehli a odpočívali, začali se nahánět po zahradě. Zato my jsme byli rádi, že jsme doma. Odpočinek ale rozhodně nehrozil. Zatím co na mě se vrhla naše Leonka, nadšená, že po celém dni vidí maminku, manžela ještě čekalo vyčištění bot a postrojů od bláta a v neposlední řadě také psů. Jakmile dcerka spinkala, napapaná a vykoupaná. Manžel přivedl rovněž vykoupané pejsky a všichni jsme ulehli na gauč k večernímu mazlení chundelatých kožíšků.

            Další plány ale překazila situace kolem koronaviru. Závody byly zrušeny. Můj muž byl sice zklamán, ale okamžitě se přihlásil na závody, které se měly konat o měsíc později. Bohužel byly zrušeny také. V tréninku ale pokračujeme. Páneček i pes pilují formu a netrpělivě vyhlíží svůj první společný závodní zážitek, na který doufám nebudou muset příliš dlouho čekat. A my s Baylinkou, také netrpělivě, vyhlížíme naše první štěňátka.

Jana Ďásková

NAŠE PRVNÍ ŠTĚŇÁTKA

                Ve chvíli, kdy píši tento článek, jsou již všechna naše štěňátka ve svých nových domovech. No všechna, všechna až na jedno, na malou chlupatou holčičku jménem Airin Aika, která našla domov u nás. A tak se naše rodina rozrostla o dalšího člena a k fence Bayley a psovi Xixaovi přibyla fenečka Aika.

Dlouho dopředu jsme se chystali na první vrh a najednou vše uteklo jako voda a už nám přichází fotografie našich štěňátek od jejich majitelů. Doufám, že je čeká krásný a dlouhý život s jejich milujícími pánečky. Však jsem také výběr vhodných majitelů prováděla velmi důkladně. Nebylo jednoduché mezi velkým množstvím zájemců najít ty, do jejichž rukou bez obav předáme naše milované a osm týdnů hýčkané a opečovávané psí dětičky. Nakonec se snad výběr vydařil a každé z našich štěňátek našlo milující domov.

Ale vraťme se úplně na začátek. Již v létě roku 2019 jsme se začali poohlížet po vhodném ženichovi pro naší Baylinku. Měli jsme již určitou představu, ale stále jsme si nebyli jisti. Až na klubové výstavě v Chržíně, se manžel zmínil Martině Jánošíkové, že plánujeme první vrh. Při dalším rozhovoru mi Martina nabídla ke krytí svého psa a my ani nemuseli moc přemýšlet a už bylo rozhodnuto. Krycím psem bude  Momo Mathias Aiaskima.

Po novém roce jsme začali řešit veškeré dokumenty potřebné pro žádost o vydání krycí listů a na konci ledna žádost odeslali i s vybraným náhradním psem. Brzy jsme obdrželi krycí listy a už netrpělivě čekali na hárání, které mělo nastat koncem března až začátkem dubna. Vše jsme měli dopředu naplánované. Ve správnou chvíli jsme chtěli jet s manželem i s naší dcerou Leonkou na Slovensko a strávit na místě s Bayley potřebnou dobu, aby byl na vše čas. Domluvena byla i odborná pomoc a vše okolo. Stalo se ale něco, co nikdo neočekával a to opatření kolem koronaviru. Najednou se vše změnilo a my vůbec netušili, jak a co bude. S blížícím se termínem předpokládaného hárání nervozita narůstala. V jednu chvíli to již vypadalo, že krytí na Slovenku nebude vůbec možné. Začala jsem tedy domlouvat krytí náhradním psem a vše jsme vážně směřovali k tomu, že místo na Slovensko, pojedeme do Pardubic a to budeme ještě rádi, jestli se nám podaří vůbec někam jet. Baylinka ale asi věděla svoje a tak s háráním stále čekala. Blížila se polovina měsíce dubna a najednou svitla naděje, že bychom nějakým způsobem přece jen mohli Baylinku na Slovensku nakrýt. Háraní začalo a my stále nevěděli, kam se s Baylinkou dostaneme. Zvažovali se různé možnosti, jak se dostat přes hranice nebo tam dostat alespoň Baylinku samotnou. Nakonec se opatření trochu rozvolnila a manžel mohl odvést fenku aspoň na hranice, kam si pro ni přijeli Jánošíkovi. Velmi jsme zvažovali, zda naši fenu poslat takto někam samotnou, ale věděli jsme, že o ni bude dobře postaráno. Také bylo a možné lépe než doma. Baylince nedělal odjezd do jiného prostředí žádný problém. Na hranicích se nadšeně přivítala a naskočila Jánošíkům do auta a jela na dovolenou. Původně jsme si mysleli, že bude pryč pouze dva, tři dny. Cestou se jí ale hárání posunulo a tak na návštěvě pobyla necelý týden. Martina posílala fotografie a zprávy, jak Baylinka nahání kočky a slepice, jak si hraje s Momem a s dětmi, jak je hodná a poslušná. Odborná pomoc chodila na vše dohlížet, ale to, kvůli čemu jsme Baylinku na Slovensko poslali, se stále nekonalo. Začínali jsme být nervózní, zda už není pozdě a v tom se psí svatba povedla. Za den a půl se krytí zopakovalo a můj muž se mohl opět vydat na hranice pro tu naší chlupatou holku.

Čekala nás další doba nekonečného čekání, zda fena zabřezla a to už jsme si řekli, že jestli se vše podaří a Baylinka po všech těch manévrech skutečně porodí Momova štěňátka, tak že si jedno necháme. Podařilo se … 20. 5. naše veterinářka potvrdila březost a mě čekal další úkol, výběr majitelů. Jak jsem již psala v úvodu, zájemců bylo velmi mnoho. Ozývali se již od začátku roku. Po dlouhých telefonátech, přijímaných návštěvách a dopisování po telefonu i mailem, jsme vybrali několik vhodných kandidátů. Bylo předpokládáno, že se narodí šest možná sedm štěňat a tak jsem měla vybraných pět zájemců a jednoho navíc jako náhradníka.

Druhá polovina březosti utekla velmi rychle a my již očekávali blížící se porod. Baylinka začala rodit 23. 6. odpoledne. Ten den bylo velmi teplo a tak fena nechtěla být doma v teplém pokoji, polehávala na zahradě pod neustálým dohledem nás i psa Xixiho, který dokonale štěkotem upozornil na blížící se porod. Manžel mi fenku donesl domů do porodní bedny a sám šel venčit Xixiho, že to bude určitě ještě trvat. První holčička se narodila chvíli po třetí hodině odpolední. Baylinka se trochu lekla a tak vyběhla z porodní bedny a fenku porodila v obýváku. Okamžitě o ní ale začala pečovat a důkladně ji čistit. Fenečka se měla čile k světu a za chvíli již pila od maminky mléko. Na druhé štěňátko jsme si ale počkali téměř tři hodiny. Už jsme i volali veterinářce. Nakonec se v šest hodin večer narodila druhá fenka. Na svět jsem jí musela pomáhat a tahat ji za nohy ven. Byla totiž daleko větší než ta první a navíc šla ven nohama napřed. Měli jsme o ni trochu obavy, chvíli to vypadalo, že nežije, ale po chvíli tření tělíčka gázou a odsátí vody z dýchacích cest, se konečně nadechla a zakňourala. Snažila jsem se ji přikládat k matčiným strukům, aby se napila mléka, ale příliš se nedařilo. Obavy tedy pokračovaly, prohlídla jsem jí tlamičku, ale nezdálo se, že by bylo něco v nepořádku. Snažila jsem se tedy dál a nakonec se přece jen podařilo a začala pít. Do hodiny již byla stejně čilá, jako ta první. Ulevilo se mi a čekala jsem narození dalších štěňat. Za necelou hodinku se narodila třetí fena a hodinu po ní pejsek. Oba přišli na svět lehce bez sebemenších problémů. Manžel šel spát a já stále čekala, kdy se narodí další. Když se ani po čtyřech hodinách další štěně nenarodilo a nevyšly ani placenty, šla jsem vzbudit manžela, že asi něco není v pořádku. Baylinka sice byla klidná a nejevila známky komplikací, ale pro jistotu jsme uprostřed noci volali veterinářce. Ta nás uklidnila, že se nic neděje, že tam nejspíš ještě jedno, dvě štěňata jsou a že se mohou narodit klidně i po šesti až dvanácti hodinách, ať hlídáme fenu a pokud nenastanou žádné komplikace, přijedeme na kontrolu až ráno. Byla jsem Baylinku vyvenčit a byla u ní vzhůru až do rána, ale další štěňata se už nenarodila. Nad ránem vyšly ven placenty a kontrola u veterináře ukázala, že je již po porodu a je vše v nejlepším pořádku. Měli jsme tedy čtyři štěňátka. Čekala jsem s nimi doma, než se manžel vrátí s fenou z kontroly. Zatím jsem stihla vše uklidit a babička mi přivedla zpět dceru, kterou jsme k ní přes noc umístili na hlídání. Leonka byla z psích miminek nadšená, ale museli jsme ji hodně hlídat, aby za nimi nelezla do bedny.

Manžel se vrátil s fenkou domů a ta hned běžela zkontrolovat, zda jsou její děti v pořádku. Vzorně se o ně začala starat a pak s nimi usnula v bedně a já padla vyčerpáním a únavou také. Nutně jsem si musela jít odpočinout. Dceru jsem předala manželovi a sama jsem si šla na chvíli lehnout. Jakmile jsem se probudila, začala jsem řešit další problém. Kterému z vybraných zájemců řeknu, že se štěňátek narodilo méně? Ještě ten samý den, jsem se rozhodla. Majiteli našich miminek budou ti, které jsem měla možnost osobně poznat. Noví majitelé se na štěňátka těšili a já fotila a rozesílala fotky, jak rostou a starala se. Bylo to období, krásné, ale velmi náročné. Kombinace péče o vrh, fenu, druhého psa, naší dceru, babičku a domácnost byla prací na plný úvazek od rána až do pozdních nočních hodin. Dá se říci, že noc, ve smyslu spánku, pro mě osm týdnů téměř neexistovala. Štěňátka mi ale dodávala radost a energii to vše zvládnout. Pozorovala jsem, jak rostou, otevírají oči, plazí se a stavějí na nožičky, začínají ochutnávat jídlo, zvědavě opouští porodní bedýnku, hrají si a spí a zlobí a zase spí. Užívala jsem si také toho, jakou radost z nich má Leonka, které je nazývala bafí mimí a později Bejí mimí, jako Baylinčina miminka. Baylince začala Leonka říkat „máma“. Přes den chodila miminka kontrolovat, jestli jsou v bedýnce a ráno a večer se s nimi vítala a loučila. Ráno pozdravem „hoj mimí“, což znamená ahoj miminka a večer „ňoc mimí“, což znamená dobrou noc miminka.

Uplynuly čtyři týdny a vrh se přemístil ven a začala další zábava, další zkoumání a objevování, běhání za Leonkou a poznávání strejdy Xixiho. Xixikovi jsme se snažili štěňátka ukázat hned druhý den po jejich narození, on se jich ale hrozně bál. Když byl doma, vždy kolem nich jen rychle proběhl a schoval se. Když jsme mu ukazovali štěňátko, utekl. I venku se zpočátku schovával a bál se, ale za nedlouho zjistil, že je se štěňaty zábava a za týden už z něj byla chůva jak se sluší a patří. To bylo něco pro ty malé pejsky, skákali po něm, naháněli ho, hráli si, až před nimi musel Xixi utéci, aby si mohl aspoň na chvíli odpočinout. Denně jsem učila štěňátka všemu možnému, seznamovala jsem je s různými podněty, česala, foukala fénem, trochu cvičila a připracovala vše na jejich odchod. Průběžně se všichni majitelé přijeli na své miláčky podívat a přišla i řada jiných návštěv. Každý chtěl ty malé bílé chlupaté kuličky vidět a tak u nás nebyla o návštěvy nouze.

Osm týdnů uteklo a nastal čas loučení. Nebylo to loučení smutné, protože jsme věděli, že štěňátkům bude v nových domovech dobře a navíc nám doma zůstala naše Aika, takže bylo stále veselo.

Hned po týdnu jsme měli možnost navštívit fenku Ayki Agiru v jejím novém domově, když jsme byli pozváni na sousedské seznámení se štěňátkem. Za dalších čtrnáct dní jsme měli možnost vidět i našeho pejska jménem Akim Aik Artush, když ho jeho majitelé vzali na samojedí tábor v kempu Veselý Habr a tentýž víkend jsme ho i navštívili doma. Přesvědčili jsme se tak, že se jim oběma daří velmi dobře. O třetí holčičce, která se jmenuje Aimi Arka, máme od majitelů stále nové zprávy a plánujeme, kdy se přijedeme podívat i za ní.

Jsme šťastní, že štěňátka od nás přinášejí svým majitelům radost a přejeme všem, krásný a dlouhý společný život prozářený tím pravým samojedím úsměvem.

Jana Ďásková

ChS Lebaya Samoyed

KONEČNĚ POŘÁDNÝ GAUČ

Snad každý pes je šťastný, když je mu dovoleno lehnout si na gauč.  Lenošení na sedačce dělá velké potěšení také našim chlupatým mazlíčkům. S rozrůstající se smečkou ovšem začíná být naše pohovka poněkud malá, obzvláště pokud si na ni chtějí lehnout všichni tři. V takové situaci již nezbývá pro nás místo. Někdy musí opustit gauč některý ze psů. To bývá většinou pes Xixao, kterému začne vadit, že se nemůže ve stísněném prostoru pořádně rozvalovat a jde se raději natáhnout na zem. Někdy se s ním musí jít natáhnout na zem i páníček. Zajisté by se hodilo pořídit gauč větší, ale na ten by byl pro změnu náš obývací pokoj malý a tak se musí pejsci smířit s tím, že se k sobě na gauči musíme tulit.

Zatím co koupě většího gauče se nekoná, naskytla se příležitost si aspoň pořádné psí lenošení vyzkoušet. Jednoho dne oslovil mého manžela známý, který vlastní prodejnu nábytku ve městě, kde žijeme. Plánoval novou reklamu, a protože má rád samojedy, napadlo ho, že by na té reklamě nějaký ten samojed mohl být. Tou dobou vlastnil starého samojeda. Chvíli přemýšlel, zda by na plakát neumístil jeho, ale nakonec uznal, že ho již ve čtrnácti letech nebude trápit. Zeptal se tedy nás, zda bychom mu neposlali nějaké fotografie našich psů, že by je použil k tvorbě reklamy. Následně ale přišel s nápadem, že nejlepší bude psy vyfotit rovnou v prodejně.

Termín focení se plánoval dlouhou dobu. Do plánování opět zasáhla vládní opatření a tak se focení několikrát přesouvalo. Nakonec byl vhodný den stanoven. Rozhodla jsem se tedy všechny psy vykoupat. Umýt, vysušit a načesat tři psy naráz dá poměrně hodně práce, proto jsem si činnost rozvrhla do několika dnů. Týden, ve kterém focení probíhalo, byl ale obzvláště deštivý.  Stalo se tedy to, čeho jsem se obávala. Den před focením jsem musela očistu provádět znovu. Jediný, kdo totiž zůstal relativně čistý, byla Baylinka. Aika s Xixim nejen že na procházce musí šlápnout do každého bláta a prolézt každou louží, ale poté se ještě potřebují vzájemně poskákat, tak že měli bahno až na zádech. Byla jsem samozřejmě štěstím bez sebe, ale co se dalo dělat. Vzala jsem je opět do psí koupelny ve sklepě a jala se sjednat nápravu. Usilovně pracuji na tom, aby byli psi opět bílí, a v tom jsem se zarazila. Koukám na fenu, kterou právě namáčím vodou. Nejsem si vůbec jistá tím, která z nich to je. Slyším se, jak na hlas říkám: „Ty nejsi Aika. Sakra já namáčím podruhé stejného psa. To snad není pravda!“ Fena na mě nechápavě hledí a neodpovídá. Já zkoumavě hledím na ni. Teď si nejsem vůbec jistá tím, která z nich to je. Neskutečné, jak se dcera podobá matce. Zejména když je mokrá, veškeré rozdíly zmizely. Nakonec se musím jít přesvědčit a podívat se, kde leží ta druhá. Uf to se mi ulevilo, u voliéry se zebřičkami leží Baylinka a pozoruje ptáčky. Tak přece jen koupu tu správnou holku.

Po několikadenní údržbě psích kožíšků, jsme se vypravili na místo focení, do prodejny nábytku Lekva. V dešti jsme rychle přeběhli z parkoviště do prodejny a tam již začala ta správná zábava. Naši psi lítali po celé výstavní ploše prodejny, mezi vším tím nábytkem. To bylo věcí na očichávání a na prozkoumání. To byl prostor na běhání. Až náš Xixi nepochopil, že se nenachází venku a označkoval jedenu z vystavených pohovek. Možná si ji chtěl koupit a tím to si ji zarezervoval. Poté se spokojeně odebral do kanceláře, kde ulehl, jakoby tam byl doma a nechal se všemi přítomnými hladit. Holky se ještě chvíli naháněly po prodejně a poté si také přišly pro pohlazení.

V kanceláři jsme vyčkali příchodu fotografky. Přítomnost nové osoby naše psy opět rozradostnila a běželi se nadšeně přivítat. Chvíli se domlouvalo, jak a kde bude focení probíhat. Venku stále pršelo a tak bylo i v prodejně málo světla. Nakonec se rozhodlo, že se vybrané sedačky přemístí do průjezdu do skladu, kde je aspoň denní světlo. Psi se přesunuli za sedačkami také a mohlo se začít. Fotil se každý zvlášť a pak všichni dohromady. Vyfotili se také s majitelem prodejny a s jeho samojedem. Vše si náramně užívali a usmívali se do objektivu. Vypadalo to, jako by se takto fotili každý týden. Sama jsem se jejich pózování divila. Co to dá doma práce je vyfotit, aby byli vedle sebe a dívali se jedním směrem. Možná, že věděli, že budou na plakátech po celém městě a tak se snažili, aby jim to slušelo.

A tak si naši psi vyzkoušeli pořádně velké gauče, na kterých se dá pohodlně vyvalovat a co více. Jako odměnu obdrželi pytel oblíbených granulí. Kde kdo by jim jistě záviděl, jak si ležením vydělali na večeři. Vlastně jim to závidíme i my sami.

Na transparentech se nakonec ocitli jen Xixao s Aikou. Majitel prodejny tam chtěl všechny tři, ale grafik naznal, že to vypadá jako reklama na samojedy, ne na sedačku. Přesto nás těší, když při procházkách městem narazíme na billboard, ze kterého na nás září samojedí úsměv. Největší radost z toho má naše dcera Leonka, která vždy ukazuje ručičkou a volá: „Hele, moji pejsci!“

                                                                                  Jana Ďásková Chs Lebaya Samoyed

DOBRÝ SOUSED K NEZAPLACENÍ  -  PŘÍPAD „TÝRANÉHO“  ŠTĚNĚTE

            Dlouhou dobu jsem zvažovala, zda tento článek vůbec psát. Ráda píši o veselých příhodách a zážitcích s našimi samojedy, u kterých se čtenář může zasmát nebo se potěšit myšlenkou, že podobně to má vlastně doma se svým chlupatým mazlíčkem také tak. Nyní ale budu psát zcela o něčem jiném. O něčem co není ani veselé ani příliš úsměvné a naštěstí se běžně každému z nás nestává. Ačkoliv právě aniž byste o tom vůbec dopředu měli jakékoliv tušení, může se to přihodit právě také vám, a proto jsem se rozhodla, že popíši situaci, která se nedávno přihodila majitelům štěněte z našeho chovu.

            Stále se mi ozývá velké množství zájemců o štěně samojeda. Každý týden odpovídám na řadu emailů a sms zpráv, mluvím se zájemci po telefonu, někteří přijíždějí i k nám domů na návštěvu. Vybrat z nich ale ty, kterým bych s důvěrou štěně svěřila, je poměrně složité. Jsem tak velmi ráda, že se mi podařilo pro štěňátka z našeho prvního vrhu vybrat majitele, u kterých jsem více než přesvědčena o tom, že se u nich má samojed velmi dobře. Těší mne, že mohu být se všemi v neustálém kontaktu, že každý týden dostávám spoustu zpráv o tom, jak se jim daří, jak rostou, co mají za zážitky. Telefon se mi plní jejich fotografiemi, které si pak pečlivě uschovávám v počítači. Všechna naše štěňátka jsme byli také navštívit v jejich nových domovech a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit, že je vše tak, jak má být. Nikdy bych tedy nečekala, že právě mě někdo kontaktuje s tím, že je jedno z našich štěňat týráno. Přesto k tomu nedávno došlo.

            Od našeho prvního vrhu jsem ve stálém kontaktu nejen s majiteli našich štěňat, ale také s majitelkou krycího psa, se kterou jsme se spřátelili a tak si svěřujeme nejen zprávy o našich „společných dětech“, ale i o radostech a starostech s našimi chlupatými samojedími miláčky. Jednoho dne ovšem přišla zpráva zcela jiná. S údivem jsem četla o tom, jak nějaká paní z ČR píše přes facebook anonymní udání na týrání psa majitelce otce našich štěňat až na Slovensko. Celé oznámení bylo navíc velmi zvláštní až podezřelé. Oznamovatelka nechtěla sdělit kde konkrétně a u koho se týraný pes nachází a spíše se dotazovala, kde se nachází štěňata z chovu majitelky krycího psa. Paní nechtěla ani po vysvětlení pochopit, že majitel krycího psa nemá chov a tudíž nemusí vůbec vědět, kde se štěňata po jeho psovi nachází. Přesto kamarádka trpělivě komunikovat s dotyčnou paní. Snažila se zjistit, o co se vlastně vůbec jedná, načež ji posléze odkázala, aby se obrátila na klub zabývající se chovem samojedů v ČR, že ona ze Slovenska s tím stejně nic nemůže dělat. Oznamovatelka ovšem pokračovala dále. Sdělovala, že má důkazy o týrání štěněte, že si vše natáčí na telefon, ale ony důkazy poskytnout nechtěla. Později z konverzace vyplynulo, že za týrání považuje situaci, kdy se samojed nachází v zimě venku na zahradě a co hůře, že ho nechávají spát venku v kotci přesto, že v noci mrzne. Dále se domnívala, že je pes velmi smutný a potřebuje lásku, kterou mu majitelé neposkytují, proto čeká u plotu a vyžaduje mazlení od všech, co prochází kolem. Přišlo jí, že už je naprosto smutkem a zimou ztrápený, když leží na zahradě na chodníku na zádech, sněží na něj a on nereaguje na její volání. Majitelé se k němu údajně chovají velmi hrubě. Zejména syn, který se se psem pere a onu „rvačku“ zakončuje tím, že psa zalehává. Že na něj dokonce i zvyšují hlas, když se pes nechová podle jejich představ. A vůbec nejhorší ze všeho je, že majitel plácá ono „zubožené“ stěně pruty rybízu.

Myslím si, že po přečtení posledních několika vět, si každý majitel severského psa musí klepat na hlavu. Sama jsem po přečtení zmiňovaných způsobů týrání došla k závěru, že v tom případě asi týráme psy také. ;-) Vyhlédla jsem z okna na zahradu a viděla jak náš Xixi leží na sněhu přesně v oné zmiňované poloze na zádech a na něj se zvolna snáší vločky sněhu. Vypadal jako, když se opaluje na pláži. Ve tváři typický samojedí úsměv. Kolem něj poskakuje Aika, která se zakusuje do jeho chlupů a snaží se ho přimět ke hře. Evidentně spokojeni, že je konečně pořádná zima. Ještě se vykloním, kde se nachází Baylinka. Ta spí u dveří, asi chce mít od nich pokoj. Snažím se na ní zavolat. Xixi s Aikou na mě koukají, Baylinka ale nic, asi spí tvrdě nebo se jí právě nechce reagovat. Volám tedy znova. Bayley pozvolna zvedá hlavu a kouká na mě na balkon s výrazem, nechápu, proč mě budíš a opět znovu uléhá ke spánku. Přemýšlím dále o obsahu stížnosti oznamovatelky. V tu chvíli slyším štěkot. Opět vyhlédnu z okna a vidím, jak se všichni naši psi řítí přes zahradu k plotu, za kterým někdo prochází a už vidím jen tři vrtící se ohony a ruce kolemjdoucích, jak skrz plot naše psy hladí. Konec konců toto se děje každý den mnohokrát, k plotu chodí i celé rodiny s dětmi, se na ně podívat a pohladit je. A naši psi jsou šťastní, že je o ně takový zájem. Ne snad proto, že bychom je doma málo hladili, ale prostě jen proto, že čím více rukou na hlazení, tím lépe.

Bylo by docela zajímavé natočit mého muže, jakým způsobem si se psy na zahradě hraje, jak se s nimi pere a přetahuje se o hračky. A mohu říci, že naši psi mají tento způsob hry ve velké oblibě. Dokážu si tak jasně představit onu rvačku náctiletého chlapce s dospívajícím štěnětem a myslím, že z toho musí být pes opravdu nadšený. A se zahradními pracemi se psy máme také zkušenosti. Jasně vidím, jak majitel stříhá rybíz, rozjívené štěně kolem poskakuje, on ho plácne proutkem a pes se do oné větvičky nadšeně zakusuje. Opět se přeci jedná o hru nikoliv o bití nebo něco podobného. Nechápu, v čem oznamovatelka spatřuje ono trápení psa. Že by v tom křiku? Kdo by nezvýšil hlas, když mu pes okouše dřevěný schod na terasu, vyhrabe polystyrenovou izolaci kolem domu a rozebere na kuličky po celé zahradě, nebo sní štrúdl, který se pro návštěvu chladí v předsíni. Už mi totiž pomalu začíná docházet, že týraným štěnětem bude pravděpodobně stěně od nás. Obzvláště, když paní oznamuje kraj, kde se pes nachází.

Sděluji své podezření kamarádce na Slovensko. Ta se diví, že to určitě nemůže být naše stěně. I ona je totiž s jeho majiteli v kontaktu. Obě dvě se tedy obracíme na majitele psa, o kterém si myslíme, že je celou dobu řeč. Brzy se dozvídáme, že se jedná o sousedku oněch majitelů, která vše dělá s úmyslem škodit a pravděpodobně trpí nějakou chorobou. Je doma, nešťastná, nemá žádné koníčky, a proto sleduje sousedy. Již dříve vyvolala incident nejen v souvislosti se psem. Do nedávna neměli ani tušení, vedle koho to vlastně léta bydlí. Zpráva ohledně oznámení o týrání je velmi zaskočila.

Majitelka otce štěněte přestala, poté co zjistila pravý význam celé věci, na zprávy dotyčné sousedky reagovat. Ta se ale nechtěla vzdát a tak začala psát zprávy výhružné až vulgární. Osočovala všechny z přátelského spolčení se proti ní a mojí kamarádku z toho, že nad celým problémem zavírá oči. Vyhrožovala, kam všude to dále bude hlásit. Majitelé štěněte šokovaní chováním sousedky se obrátili na obec s prosbou o pomoc při řešení sousedského sporu. Ovšem ani to nepomohlo a sousedce nezabránilo v dalším šíření pomluv a slovním napadání.

Neuplynulo mnoho času a přišel mi email od jiné chovatelky samojedů, ve kterém se mne tázala, zda nemám v daném kraji stěně ze svého vrhu. Okamžitě jsem věděla, o čem je řeč. Sousedka neuspěla se stížnostmi na Slovensku. Našla si tedy chovatelskou stanici, ze které pochází otec štěněte a kontaktovala chovatelku s tím, že si má po týrané štěně přijet. Vysvětlila jsem celou nepříjemnou situaci a získala cenou radu. Chovatelka mi poradila obrátit se na klub s oznámením o tom, že se něco podobného děje s tím, že již budou dopředu informováni, jak ke zmíněnému případu přistupovat, až se na ně oznamovatelka obrátí se stížností.

Okamžitě jsem uposlechla rady a napsala zprávu tajemnici klubu, která o všem ochotně spravila ostatní členy výboru. Další dění mne velmi mile překvapilo. Ještě tentýž den mne kontaktovala poradkyně chovu s nabídkou pomoci. Majitelé štěněte se vším souhlasili a tak se k nim na moji žádost a z pověření klubu vypravil na kontrolu dlouholetý chovatel samojedů, aby nestranně posoudil situaci. Osobně jsem sice viděla psa nedávno a zrovna se jednalo o štěně, s jehož majiteli jsem v kontaktu nejvíce ze všech, přesto jsem byla velmi vděčná poradkyni chovu za pomoc i zmíněnému chovateli za to, že se ochotně kontroly ujal.

Kontrola proběhla podle očekávání. Nebylo zjištěno žádné pochybení ze strany majitelů, natož jakýkoliv způsob týraní. Majitelé psa i já osobně jako chovatel jsme nyní trochu klidnější díky tomu, že kontrola proběhla a existuje zpráva o jejím pozitivním výsledku. Vyřešila se tím aspoň situace ze strany psa, ale je více než zřejmé, že problémy se sousedkou tímto neskončí. Její touha škodit se bohužel projevuje dále i v jiných aspektech sousedských vztahů. Osobně vůbec nezávidím majitelům starosti s tímto spojené. Každý z nás má jistě zkušenost s někým v okolí, kdo nemá rád psy, vadí mu, když pes štěká, nebo například nechápe, že nemá chodit psa krmit. Ovšem nad tímto případem mi zůstává rozum stát.

Jménem svým i majitelů psa velmi děkuji klubu za pomoc a ochotu vše řešit. Jsme potěšeni, že je klub připraven pomáhat svým členům i s těmito problémy. Zároveň rovněž děkujeme chovateli, který ochotně obětoval svůj volný čas a kontrolu provedl. Přeji majitelům našeho štěňátka, aby se situace brzy uklidnila a mohli si opět bezstarostně užívat radostí se svým samojedím klukem a všem ostatním majitelům tohoto úžasného plemene, aby nikdy nemuseli řešit podobnou situaci.

                                                                       Jana Ďásková, Chs Lebaya Samoyed

JEŠTĚDSKÁ VAKCÍNA  BODLA

Již od podzimu se stále chystám se psy na nějaký ten závod a tak jako všichni se stále někam hlásíme, abychom posléze zjistili, že byl závod přesunut nebo zrušen. Nový rok začal opět v duchu opatření proti covidu, a proto jarní závodní sezona dopadla stejně jako ta podzimní – nebyla.

Naštěstí pohyb se psy venku nám nikdo nezakázal a tak aspoň trénujeme, jak jen se dá a stále netrpělivě vyhlížíme, kdy už bude možné někam vyrazit.

Mimo jiné jsem nás přihlásil na závod zvaný Votvírák. Bohužel i osud tohoto závodu byl zpečetěn a pomalu jsem se smiřoval s tím, že i Votvíráku nebude povoleno nic otvírat, naopak, bude sám zavřen. Rovněž na stránkách závodu se objevila zpráva, že byl závod zrušen, ale současně s tím také zpráva, že závod se poběží ve virtuální podobě. Vybral jsem si tedy dogtrekking na 20km a hned jsem nás přihlásil.

Trať si závodník zvolil sám. Výkon se zaznamenal na GPS a zaslal pořadateli, který vyhodnotil dosažné výsledky jednotlivých závodníků a uvedl je na svém webu. A protože jsme si nevedli s Xixaem a Bayley vůbec špatně, navnadilo mě to a těšil jsem se ještě více na další sportovní akce.

Stále jsem hledal, až jsem konečně na internetu objevil závod Ještědská vakcína, který se konal 23. května. Jednou z jeho kategorií byl i canicross. Zaradoval jsem se a začal jsem vážně uvažovat, že nás přihlásím. Vyhlášeny byly tři délky tratí 5km, 10km a 23km. Rozhodl jsem se, že když už pojedu takovou dálku do Liberce, tak ať to stojí za to a přihlásil nás na nejdelší trať!

Z počátku jsem si myslel, že to musíme zvládnout. V pohodě jsme tam s manželkou vyjeli na kole, tak proč bych to nevyběhl, říkal jsem si. Pak jsem svůj plán sdělil doma ženě, a když se na mě dívala jako na blázna, že chci běžet půlmaraton do kopce, začal jsem k tomu mít trochu respekt, ale věřil jsem, že to zvládneme. Když to nevyběhneme, tak to prostě vyjdeme a dolů už budeme muset.

Hurá jsem přihlášen s Xixim na 23km a začínám plánovat. Trať vedla z obce Ostašov do lesů kolem Ještědu a pak na samotný vrchol a zpět. Z pohledu laika (běžec amatér) sice náročné, ale proč ne. Přece jen někde začít musím. Na nějaké větší trénování už nezbýval čas, závod se běžel již za 12 dní. S pejsky běhám pravidelně, tak něco naběháno máme a to nám bude muset stačit.

Den D nastal. Ráno 4:50 budíček, rychlá snídaně, vyvenčit Xixiho a 2,5 hodiny autem do Liberce. Na místě jsme hodinu před startem. Vyvenčit, převléci se, absolvovat registraci a hurá na to. Než jsem se rozkoukal, už nám ubíhaly první metry závodu. Počasí přálo, bylo celkem chladno, ale nepršelo, sluníčko svítilo. Xixi si to pelášil za jednou fenkou, co běžela před námi. Říkám si pohoda, to lehce dáme. Cesta se pěkně přiostřila a nadšeni ze závodu jsme pokračovali dále. Zhruba po uběhnutí 7km se trať začala řítit z kopce dolů. A v tom jsem zjistil, že je něco špatně. Mám stoupat na vrchol, ne běžet z kopce. Startuji telefon, abych se podíval, kde jsme a v tom zjišťuji, že nás Xixiho nadšený běh za psí slečnou svedl z naší tratě. Jsem špatně, minuli jsme odbočku naší tratě a jsme na trati poloviční. Jsme od odbočky asi 1,5 km a tím hůře, že jsme při tom zbytečně vyběhli a zase seběhli obří kopec. Chvíli jsem si nadával, ale pak jsem si řekl, že to přece nevzdáme. Stejně jsme sem nejeli vyhrát, ale spíše si to vyzkoušet a společně si to užít. Tak se otáčíme a zdoláváme opět ten nešťastný zbytečný kopec nahoru a dolu a pokračujeme ve stoupání konečně po naší trati.  Zhruba 200m před vrcholem už slábnou síly, ale na vrchol jsme se vydrápali. Občerstvení nás trochu osvěžilo a my se vydali na cestu dolů, která byla rovněž velmi náročná.

Závod jsme sice díky našemu prodloužení si trasy dokončili v naší kategorii poslední, ale i tak jsem na náš výkon patřičně hrdý. Hlavně na výkon mého věrného parťáka Xixaa, který vše s přehledem zvládl a dokonce při tom ani neztrácel pověstný samojedí úsměv. Nakonec jsme uběhli místo 23km kilometrů 26 a bylo to skutečně velmi náročných 26km. Zkrátka a dobře Ještědská vakcína se vám zaryje hluboko pod kůži. Doporučuji vyrazit na tento závod všem, co si chtějí sáhnout na hranice toho, co jsou schopni zvládnout a posunout je o trochu dále. Všem, kteří jsou tak trochu blázni a chtějí poznávat, co v nich vlastně je. A hlavně všem, co chtějí stmelit a ještě více prohloubit vztah se svým psem, protože právě zde, kde si sáhnete na hranice svých možností, se musíte spolehnout právě jeden na druhého, vnímat se, brát na sebe navzájem ohled, respektovat se a vzájemně podporovat.

                                                                                              Jan Ďásek a Xtra Xia Xixao Orleansnow

1. SRAZ RODINY A PŘÁTEL CHS LEBAYA SAMOYED

Již ve chvíli, kdy odcházela štěňátka z našeho prvního vrhu do nových domovů, nás napadla myšlenka, že by bylo krásné vidět naše psí dětičky zase všechny pohromadě. Zrodil se tak plán zorganizovat sraz. Jednodenní setkání jsme vzhledem k tomu, že se štěňátka rozjela po republice, zavrhli. Než by všichni přijeli, už by se zase chystali domů a nestihli bychom se vzájemně užít. Okamžitě tedy bylo jasné, že se bude jednat o celý víkend. Takový malý samojedí tábor.

Nejdříve jsme plánovali, že by se setkání mohlo uskutečnit v červnu a že bychom tak mohli společně oslavit první narozeniny štěňátek. Po novém roce, kdy jsme začali přesný termín vybírat, již bylo zjevné, že to v červnu být nemůže. Na přelomu černa a července se nám totiž měla narodit druhá dcera. Posunuli jsme tedy termín srazu na květen a začali s přípravami.

Místo konání našeho samojedího minikempu bylo od začátku jasné. Ne příliš daleko od nás se nachází kemp Velkopařezitý u obce Řásná. Je obklopený krásnou přírodou a rybníky. V kempu se nachází vytápěné chatičky s vlastním sociálním zařízením, tak že ideální ubytování pro rodiny s dětmi a to i s těmi nejmenšími, které my i majitelé našich štěňátek máme. Kemp funguje celoročně a co je také důležité, nachází se v něm restaurace, kde se po celý den vaří. Neváhali jsme a v kempu zarezervovali chatičky na vybraný květnový termín.

Sledovali jsme opatření vlády proti covidu a zákaz ubytování v ubytovacích zařízeních, ale stále jsme doufali, že v květnu již dojde k rozvolnění a kemp bude otevřen. S blížícím se termínem jsme ale začínali mít obavy, že k rozvolnění nedojde včas a tak jsme začali hledat termín náhradní. Stanovení nového termínu nebylo jednoduché. Na léto jsme sraz plánovat nechtěli. Sraz severských psů v parném létě by nejspíše nebyl nejlepší nápad a také jsem nevěděla, kdy přesně se nám narodí miminko a zda bych byla schopná tou dobou sraz organizovat. Hledali jsme tedy nějaký termín na podzim. Ovšem nebyli jsme sami, kdo se s tímto problémem potýkal a tak byly o víkendech v září chaty buďto obsazené, nebo na konkrétní termín byla přesunuta jiná akce z jara, které jsme se měli účastnit. Nakonec jsme vybrali druhý víkend v říjnu a doufali, že tou dobou nebude ještě příliš velká zima.

Přesto, že jsme do poslední chvíle doufali, nemohl se sraz v jarním termínu uskutečnit, nařízení vlády to stále nedovolovalo. Pohár pro vítěze, medaile a další věci, které jsme již měli připravené, musely ještě pár měsíců čekat doma v krabicích na skříni. Nejhůře se čekalo plyšovým ledním medvídkům, které jsem měla přichystané jako odměny pro děti. Ne, že by mi ti medvědi snad ožili a chtěli z krabice vyskočit a proběhnout se s naší chlupatou smečkou ledním medvědům podobnou, ale pečlivě uzavřená krabice schovaná vysoko na skříni neunikla pozornosti naší starší dcery Leonky. Neustále se zajímala o to, co se v té krabici nachází a odpověď, že se jedná o překvapení, ještě více vzbudila její zvědavost. Do dneška nemohu pochopit, jak objevila, že v krabici je něco bílého co má bílá ouška a že to asi bude medvěd. Všichni včetně babičky přísahali, že tu krabici nesundávali a že to nemohla vidět, přesto to věděla. Možná, že je tedy horolezec po tatínkovi a na skříň ke stropu se nějak vyšplhala.

Čekání uteklo velmi rychle. Absolvovali jsme velké množství výstav, které se neplánovaně z celého roku shlukly do léta. Narodila se nám Inečka. Proběhlo další velké množství přesunutých výstav a najednou tu byl podzim. Vše jsme začali chystat a věřili, že tentokrát už to vyjde.

Velmi mě potěšilo, že pozvání přijala také paní chovatelka, od které máme Baylinku. Babička se přijede podívat na svá psí vnoučátka. Všichni se moc těšili, že poznají babičku svých chlupatých miláčků.

Dlouho očekávaná a plánovaná chvíle nastala. Vše připraveno, nachystáno, sbaleno a můžeme vyrazit. Nabalení jsme pořádně. Vzhledem k tomu, že celý kufr našeho auta zabírá klec se psy a k dcerám v autosedačkách se vejde maximálně tak složený kočárek, musíme mít na střeše rakev a za sebou táhnout vozík. Přesto musím ještě část věcí dát do auta ke svým rodičům, kteří jedou s námi jako babička a dědeček na hlídání.

V pátek po poledni přijíždíme do kempu v Řásné. Vyzvedáváme klíče od chatiček a jdeme v nich zapnout topení, ať mají všichni po příjezdu již teploučko. Píši zprávu, že jsme na místě a vyrážíme se naobědvat do místní hospůdky. Za nedlouho přijíždí i hlídací babička s dědečkem a tak je vše připraveno a už vyhlížíme příjezd účastníků srazu. Do večera všichni dorazili i přes objížďky a uzavírky opravovaných komunikací, které hledání kempu trochu komplikovaly.

Sraz jsme zahájili rozděláním táborového ohně a opékáním špekáčků. Dorazila za námi také kamarádka s rodinou a jejich samojedí slečnou a fenkou čuvače, kteří bydlí nedaleko. Opětovné shledání sourozenců a maminky bylo ze začátku trochu divoké. Naše Aika nezklamala a jako správná dominantní fenka ukázala sourozencům, že navrch tady chce mít ona, ale vše se brzy uklidnilo a užili jsme si sice velmi chladného ale u ohýnku příjemného večera.

Sobotní ráno zahájil program můj muž Honza s páníčkem Aiminky rovněž jménem Honza organizací ranního výšlapu pro „nespavce“ na Javořici. Ne že by si ostatní chtěli přispat, ale ranní výpravu dětí také musel někdo obstarat a tento úkol většinou zbyl na maminky. Po příchodu výletníků zpět do kempu jsem se potěšila pohledem na chatičky, kdy u každé chatky stál samojed s úsměvem doslova od ucha k uchu. Za nedlouho přijela i maminka naší Baylinky. Paní s sebou přivedla také druhého psa a hlavně dceru a vnučky a dva bostonky.  Proběhlo vítání a seznamování pejsků i páníčků a mohli jsme se přesunout na místo vybrané pro sportovní klání.

Program byl zahájen dětskými soutěžemi, které se ukázaly jako hlavní bod dne. Některé děti zdolaly trať pro agility i běh s pejskem několikrát, stejně jako soutěž v pojídání pamlsků. Pamlsky i přes dotazy, zda je mají pojídat děti, nakonec přece jen skončily u psů, jak bylo plánováno, a tak vše dopadlo tak jak má a všichni se bavili. Po ukončení dětských soutěží se přistoupilo k neméně zábavným soutěžím pro dospělé. Soutěžilo se v agility a běhu. Sluníčko svítilo a tak bylo i přes nízké teploty velmi příjemně. Následovala přestávka na oběd.

Po obědě se k nám připojila ještě další kamarádka s rodinou a fenkou samojeda. Celkem se tedy srazu účastnilo deset samojedů, dva bostonci a jeden čuvač. Tak to už byla pěkná psina.

Soutěžní klání pokračovalo závodem ve sprintu psa za pamlskem a jízdou na koloběžce. Závodníci i přihlížející se mohli občerstvit úžasnými koláči a lineckými kolečky, které na sraz přivezla Maruška Hyblbauerová a za které jí velmi děkujeme. Stejně jako za dárky pro vítěze.

Po trošku náročnějším vyhodnocování výsledků proběhlo vyhlášení vítězů a předání cen a krásných diplomů, které pro nás vyrobila moc šikovná holčička Nikolka. Vítězem dětských soutěží se stal Toník s fenkou Aiminkou, který při závodu předvedl mimo jiné i běh do cíle po čtyřech po vzoru svého pejska. Celkovým vítězem celého klání se stal Ondra se psem Akimem, který si zaslouženě odnesl zlatou medaili a trofej.

Sluníčko se pomalu schovalo za les a začalo být chladno, rozešli jsme tedy ohřát do chatek a pak se ještě na chvíli sešli večer v hospůdce.

V neděli ráno Honza s Honzou opět zorganizovali výšlap a po snídani jsme se sešli, abychom trénovali vystavování. Manžel vybudoval výstavní kruh a udělali jsme si výstavu na nečisto. Následoval oběd, děti si ještě pohrály na hřišti, a pak už nás čekalo loučení. Plyšoví lední medvědi konečně našli své majitele a tak mávali z aut v dětských ručičkách. Psi unavení z celého víkendu ulehli k odpočinku do svých přepravek nebo k nohám svých majitelů. A my, psí páníčci, jsme při loučení plánovali, že se příští rok sejdeme zase.

Děkujeme všem, kteří se podíleli na fungování srazu. Nikolce za krásné diplomy. Marušce na občerstvení a dárky. Marušce, Janě a Pavlíně za ceny pro vítěze. Babičce, Janě a příteli samojedů Ivanovi za fotodokumentaci. Babičce a dědečkovi za hlídání vnuček. A všem účastníkům za příjemnou atmosféru, kterou vytvořili svojí přítomností. Děkujeme rovněž majitelům našich štěňátek za lásku a péči, kterou jim každý den věnují. Těšíme se, že se všemi setkáme opět na dalším srazu.

                                                                            Jana Ďásková, Chs Lebaya Samoyed

1. ROČNÍK samostatného MÍSTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V CANICROSSU

24.-26.9 .2021 HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Léto zvolna přešlo v podzim. S nižšími ranními teplotami začali naši psi ožívat a tak nastal ten správný čas pro sport a také pro nějaký ten závod. Naší fence Aice je patnáct měsíců a při trénincích si vede více jak dobře. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet co v ní je a tentokrát vzít na závody ji. Protože je ještě mladá a podle propozic nemůže absolvovat delší trať, přihlásil jsem nás na dvoudenní sprinterské závody v canicrossu do kategorie čistokrevných psů a hned se začal těšit, že nasbíráme nové zkušenosti a poznáme nové lidičky.

Přihlášku jsem odeslal těsně před naším odjezdem na dovolenou do Žďárských vrchů na chatu. Říkal jsem si, že je to skvělé, že aspoň bude spousta času na trénování. Ladění formy ale neprobíhalo podle mých představ. Ráno se mi zoufale nechtělo vstávat z postele a později již bylo příliš teplo, protože právě nastalo babí léto. Navíc jsme měli rodinnou dovolenou a chtěl jsem se přes den věnovat hlavně dětem. A popravdě řečeno také trochu dospat spánkový dluh nastřádaný za celý rok. Přesto jsem několikrát donutil sebe i psy k nějakému tomu rannímu výkonu ať již ve formě běhu či koloběžky nebo alespoň sbírání hub, když už se mi skutečně zoufale jít běhat nechtělo.

Dovolená utekla jako voda. Sotva jsme se vrátili domů, hned jsme zase balili na víkend do Živohoště, kde jsem se mimo jiné zúčastnil s Aikou a Xixim přátelského dogbiatlonu. Psi běželi fantasticky a to i kvůli chladnému počasí, které ten víkend nastalo. Jednalo se o zábavný závod, ale přesto mě potěšilo, že jsme se umístili na prvním místě. Celá atmosféra toho dne mě příjemně navnadila a už jsem se těšil, jak s Aikou další víkend vyrazíme na závod skutečný. 

V pátek odpoledne jsme vyrazili směr Hluboká nad Vltavou kemp Křivonoska. Cesta ubíhala rychle a zhruba za dvě hodiny jsme dorazili na místo. Kemp byl trochu zastaralý, ale v nádherném prostředí borových lesů a rybníků. Rychle jsem hledal místo pro auto abych si prošel trať ještě za světla. To už se sice nepovedlo, ale s čelovkou jsme to také zvládli. Následující den nás čeká 3,5km rovné tratě po lesních cestách a pěšinách.

V noci jsme se s Aikou moc nevyspali. Kvůli všemu tomu štěkání a pohybu v kempu byla psice pořád na stráži. Když nehlídala tak mi olizovala obličej. Ráno proběhlo venčení, lehká snídaně a  musher meeting. A pak už hurá na start.

Závodu se účastnilo celkem 140 závodníků. Z toho v naší kategorii jich bylo 11. Start probíhal po 20 vteřinách. My jsme přišli na řadu v 8:34:20. Aika byla tak natěšená,  že jsme na prvním kilometru doběhli závodníka s huskym a s ním jsme se přetahovali až do cíle.  Tam jsme ho předběhli a skončili druzí v naší kategorii. To bylo štěstí! Moc jsme si to užívali.  V rámci venčení po závodě jsme se poznali s moc příjemnými lidmi, jak z řad pořadatelů tak i ostatních závodníků především se severskými plemeny. Ostatní se moc družit nechtěli. Nejspíše si říkali, že ti jejich krátkosrstí koně jsou něco víc než ti naši chlupáčci. Večer jsme si opět prošli trať na druhý den.

Druhá noc v autě s Aikou byla o poznání lepší než ta první. Oba jsme spali, jako když nás do vody hodí. A ráno zase hurá na to. Čekalo nás 5,5 km s mírným, ale dlouhým kopečkem. Startovalo se v pořadí od nejlepšího a tak jsme přišli na řadu opět brzy. Před startem jsem Aiku pořádně vyvenčil, ale i přes hodinové venčení si stejně na prvním kilometru závodu musela udělat bobek a na čtvrtém kilometru loužičku. Díky tomu nás dohnal závodník s huskym, co jsme ho předběhli předchozí den. Bohužel už jsme neměli sílu ho dohnat a tak z toho bylo pěkné třetí místo. Celkově po sečtení časů jsme skončili na úžasném třetím místě.

Bohužel jsme nemohli čekat na vyhlášení výsledků a tak jsme se na stupně vítězů  postavili sami kvůli focení pro sponzory. Tou dobou už jsem totiž měl být několik hodin v práci. Ceny nám ochotná pořadatelka předala hned poté, co do cíle dorazil poslední závodník v naší kategorii. A pak už fofrem zpět do Jihlavy, abych v práci vystřídal kolegu, co za mě sloužil. Díky tomu mnoho závodníků ani neví, že jim to natřela bílá chlupatá fenka samojeda.

Na náš výkon a hlavně na tu naší chlupatou holku jsem patřičně hrdý. Závod jsme si více než užili. Pořadatelům Musher klubu JCC  patří poděkování za skvělou organizaci a výbornou atmosféru.

                                                                                  Jan Ďásek a Airin Aika Lebaya Samoyed

S Xixaem po Krkonoších cestou necestou

 21.3-25.3.2022

Již od podzimu plánujeme s kolegy z práce výšlap po Krkonoších na skialpech. Nocleh jsme zamluvili na Medvědích boudách. Na našich oblíbených Bradlerkách už bylo plno. Ubytování se mi líbilo nejen proto, že nabízeli staročeskou kuchyni, ale hlavně proto, že pejskové zde byli vítáni. Tato informace pro mě byla zásadní, protože jsem od začátku věděl, že chci s sebou vzít svého psího parťáka Xixiho.

Plánování z počátku probíhalo opatrně a raději jsme se moc netěšili, aby nám plány nezhatila covidová opatření a nákazy. S blížícím se termínem odjezdu už jsem se těšit začal, protože bylo zřejmé, že budeme moci jet. Situaci mi ale zkomplikoval zbytek psí smečky. Dva měsíce jsme s ženou netrpělivě čekali, až začne Baylinka hárat, abychom mohli jet na krytí a ona pořád nic. Nakonec začala hárat těsně před plánovaným odjezdem do Krkonoš tak, že jsem nevěděl, jestli mám vůbec odjíždět, jestli místo toho nepojedeme za ženichem. Nakonec jsem se rozhodl jet s tím, že když nastane optimální den ke krytí, vrátím se zpět domů. Těsně po našem odjezdu začala hárat i Aika a tak se nakonec hodilo, že jsem odvezl Xixiho pryč. Aspoň si sousedi užijí trochu klidu a nebudou muset poslouchat milostné árie.

Auto jsme nechali na parkovišti ve Špindlerově Mlýně v Medvědím koleni, kde jsme měli sraz s kluky. Batohy jsme naložili do rolby a hurá pěšky na Medvědí boudy. Dorazili jsme na ubytování a ve dvě hodiny už jsme vyráželi na první výšlap na skialpech. Xixi si vydatnou sněhovou nadílku velice užíval. Byl jsem tam s pejskem jediný a všichni mi takového tahouna záviděli. První výškové metry jsme měli v nohách. Foukal vítr a všude sníh. Vzali jsme to přes Ptačí kameny, Petrovku, Dívčí kameny, Martinovu boudu a zpět. Byla to krásná procházka na začátek pobytu. Do kopce mě Xixi pomáhal v postoji a sjezdy běžel na volno. Tento způsob se nám osvědčil a tak jsme u něj zůstali po celý pobyt. 

Druhý den jsme túru zahájili sjezdem do Labského dolu a výšlapem na Labskou boudu. Xixi byl jak u vytržení. Běh v prašanu ho tak rozdováděl, že mne málem vytáhl na Labskou boudu smykem. Ale jak jsme se dostali na návrší, opřel se do nás silný vítr a krystalky sněhu Xixiho sekali do očí a čumáku. Musel jsem si nasadit lyžařské brýle, abych trefil do Labské boudy. Bufet byl otevřený a tak na nás čekala zasloužená kulajda, pivo a pro pejska pamlsek. Po chvílí oddechu jsme se vydali přes zlaté návrší na Medvědín. Sjezdovku jsem sjel pomalu po modré. Xixi utíkal celou  dobu přede mnou. Dole už bylo vidět, že toho začíná mít plné zuby. Celá jeho váha byla na předních tlapách. Nikam jsme nechvátali a tak jsem si dal pivko, aby si Xixi trochu odpočinul. Cestou zpět jsem ho nechal běhat na volno, abych šetřil jeho tlapky na další dny. Když jsme dorazili na boudu, zjistil jsem, že Xixiho tlapky jsou v pořádku, na rozdíl od těch mých. Měl jsem na patách dva velké puchýře. Boty z půjčovny vykonaly své.

Ve středu se počasí trochu umoudřilo. První den co nám svítí sluníčko, ale vítr nepolevuje. Vycházíme směrem Martinova bouda, Labská bouda a sjezdem na Krakonošovu snídani. Poté se vydáváme po magistrále na Voseckou boudu na polévku a pivko. Převlékáme trička za suchá a plánujeme kudy dál.  Vítr už nám nevadí a tak to bereme po hřebenu na Českou boudičku a Sněžné jámy. Jdeme kolem Vysokého kola, kde sundáváme tulení pásy a odepínám Xixiho, abychom si užili krásný sjezd až k Medvědím boudám. Xixi na pokoji padl a spí. A já se bojím sundat ponožky, co mě tam čeká. Stav puchýřů se rapidně zhoršil. 

Zprávy z domova jsou dobré. Cesta s Baylinkou za ženichem nás bude čekat pravděpodobně až o víkendu a tak můžeme zůstat až do pátku. Na čtvrtek hlásili nejlepší počasí a tak jsme naplánovali Sněžku. Vycházíme o půl osmé bez snídaně, s paní vedoucí nebyla řeč. Snídaně jsou od devíti hodin, máme smůlu. Prosíme alespoň o teplou vodu do termosky na ráno na čaj. S údivem se dozvídáme, že jí tu teplou vodu krademe, že se to nesmí. Nenecháme si zkazit den a vodu si bereme, ať si bába říká, co chce.

Den je jako malovaný. Sluníčko svítí, mrzne a na hřebenech je vidět jak fouká. Sjíždíme do Špindlu a údolím Bílého Labe stoupáme na Luční boudu, kde máme v plánu snídani. Cesta údolím je úžasná. Labe zurčí, sníh jiskří ve slunečním svitu. Traverz po ledových plotnách byl dobrodružným zážitkem. Domlouvám Xiximu ať si dobře volí stopu, aby mu to nepodklouzlo a nestáhl mě s sebou do údolí. Přechod Stříbrného návrší je kouzelný, je vidět Luční a za ní Sněžka. Xixi si to ale nemyslí, krystalky sněhu sekají z boku. Snaží se uhýbat a stáčí se po větru. Musím ho nutit jít přímým směrem. Na Lučí boudě nás čeká zasloužená snídaně. S pivem v ruce se dozvídáme ze zapnuté televize o napadení Ukrajiny. Snažíme se na to v tuto chvíli nemyslet a vyrážíme na Sněžku. Cestou ke Slezskému domu přicházíme k vrtulníku záchranky. Horská služba nakládá zraněnou osobu. Čekáme, až vrtulník odletí a pustí nás dál po cestě. Druhý den jsme se dozvěděli, že vítr sfoukl nějakého turistu ze Sněžky na polskou stranu. U Slezského domu sundáváme lyže a nasazujeme mačky. Vítr z Obřího dolu si s námi pohrává jako s hadrovými panenkami. Lyže na batohu jsou jako velká plachta. Vysvětluji Xiximu, že vítr bude ještě horší, ať si nabrousí drápy. Celá stezka na Sněžku byl jeden led. Chodník, co stoupá kolem Sněžky, byl zavřený. Xixi, jak viděl cestičku na horu do kopce, už se dral dopředu. Musel jsem si dávat velký pozor na mačky, abych jimi Xiximu neublížil. Kopec jsme zdolali v pravé poledne. Na hoře bylo liduprázdno. Vítr pravděpodobně většinu lidí odradil. Výhled z vrcholu do údolí, kde nebylo po sněhu ani památky, byl úchvatný. Udělali jsme pár fotek a vydali se zase zpět dolů na Luční, na pivko a probrat trasu, kudy zpět na boudu. Kontroluji pejskovi tlapky a vše je v pořádku. Vyndávám suché ponožky a měním shrnuté náplasti z puchýřů. Kamarád ze Slovenska mě zachraňuje velkými náplastmi s gelem, co mu dala žena.

Xixi byl skvělý, ničeho se nezalekl a všude, kam jsme přišli, byl středem pozornosti. Cestu zpět jsme zvolili přes Šindlerovku, Petrovku, Ptačí kameny a na Brádlerovy Boudy. Čeká nás vítězné pivko, že jsme to zvládli. Chválím Xixiho. Rychle se naučil, že jak jdeme na pivo, dostane pamlsek. Ani tentokráte pamlsek nesmí chybět.

Máme před sebou už jen kilometr sjezdu a budeme na ubytování. Xixi na pokoji padl ztahaný na zem a usnul. Lákal jsem ho semnou na večeři, ale on se otočil na druhý bok, něco zamručel a spal dál. Asi mi tím chtěl říci, že už se dnes ani nehne.

Poslední den na horách už se mi se zničenými patami do tvrdých skialpových bot moc nechtělo. Nakonec jsme se s Xixim přece jen vydali na několikakilometrové kolečko, než vrátím výbavu. Už jsem ho nechal běhat na volno, ať si užije. Lítal ve sněhu jako blázen, jakoby věděl, že to byl poslední síh této zimy.   Ve dvě hodiny už sedíme v autě a rozmlouváme, jak to bylo nádherné a kolik jsme nachodili kilometrů. A hlavně jak je ten můj Xixínek šikovný! Nám oběma se výlet na hory moc líbil.  Těším se, až spolu opět vyrazíme za dalším dobrodružstvím.

                        Jan Ďásek a věrný psí parťák Xtra Xia Xixao Orleansnow

Zásadský sprint 2022

12.-13.2.2022 se konalo v obci Zásada na úpatí Jizerských hor Mistrovství České Republiky ve Sprintu psích spřežení.  Již delší dobu jsem se chtěl s naší smečkou zúčastnit závodů na sněhu. Mimo jiné také pro tento účel jsem si vlastnoručně vyrobil dřevěné sáně a o to více jsem se těšil, až je vyzkouším.  Za celou zimu nebylo mnoho příležitostí se sáněmi vyrazit. Přesto, že bydlíme na Vysočině, nenapadlo v okolí Jihlavy tolik sněhu, aby se dalo se sáněmi pořádně jet bez rozorávání hlíny na poli. Také závody, které se konat měly a na které jsem nás chtěl přihlásit, byly postupně rušeny pro nedostatek sněhu.  Když jsem zjistil, že se konečně závod koná, rozhodl jsem se a naši smečku přihlásil.  Kdyby nic jiného, tak aspoň načerpáme nové zkušenosti a poznáme nové lidi. Počasí hlásili hezké a sáně připravené tak hurá na to. Píši kamarádovi Tondovi Hutníkovi jestli nepojede také, abychom jim tam společně ukázali co naši chlupáčci umí. Souhlasil a tak jsem nám zajistil ubytování. Sejdeme se v pátek večer v Zásadě.

Závod je zařazen do plnění pracovní třídy, alespoň podle informací uvedených na stránkách klubu. Byl jsem rád, že se nejen svezeme, ale ještě nasbíráme pejskům km do pracovní třídy. Plnit pracovní třídu totiž není tak snadné jak by se mohlo zdát. Závodů vybraných k tomuto účelu je poskrovnu a ještě k tomu je jich velká část zrušená. Na některé závody jet nemohu, protože jsem v práci. Jiné, které bych jet mohl, zase nejsou pro plnění pracovní třídy vybrány. Stává se tak velmi často, že naši psi mají sice určitý počet km v nohách, ale na pracovní třídu to nemá žádný vliv, protože se konkrétní závod zrovna nezapočítává. Bohužel ačkoliv tento závod pro plnění pracovní třídy oficiálně vybrán byl, opět se nezapočítalo nic. Na místo se nedostavil nikdo, kdo by pracovní třídu potvrdil.  Velká motivace pro všechny, co chtějí se samojedy něco dělat! Vzniklá situace mě velmi mrzela, ale od účasti na závodu mě to neodradilo. Hlavním důvodem toho, proč se psy sportuji, totiž nejsou km sečtené na papíře, ale radost ze sportu a času se psy stráveného.

Sáně byli sice hotové, ale jak jsem již zmiňoval, podmínky na jejich vyzkoušení v Jihlavě příliš nebyly. Jen tak tak jsem na nich zvládl ujet zkušebních 5km. Nutně jsem tedy potřeboval před závodem trénovat. Vyrazil jsem se smečkou na Tři Studně nasbírat nějaké ty kilometry zkušeností. U nás už bylo počasím téměř jaro a tam 50cm sněhu. Ujetá lesní cesta od dělníků nám poskytla skvělé podmínky. Zvládli jsme krásných 15 km.

            Vše jsem měl naplánováno. Pojedu v pátek odpoledne. Sbalím věci do auta, sáně na střechu, naložím psy a hurá do Zásady. Jen musím dva dny před odjezdem s autem na STK, ale v tom jsem neviděl žádný problém. Jenže problém nastal. Technik na STK mi sdělil, že mi na autě „prošlápl“ brzdy. Praskla brzdová trubka. L Co teď…, když to do pátku do 17hodin opravím, tak mi udělají STK novou. J Zavolal jsem mechanikovi, jestli mohu přijet, zda to stihne. Naštěstí souhlasil. S nadějí jsem si říkal, že to nakonec dopadne dobře, ale pro jistotu jsem ještě zavolal tátovi, jestli by mi případně nepůjčil svého starého passata.

Komplikacím bohužel konec nebyl. V pátek ve tři hodiny odpoledne volal mechanik, že to opravit nestihne. Musel sundat přední nápravu a nemůže se k tomu dostat. L Stavil jsem se tedy u něj v dílně aspoň pro klec na psy, zahrádku a pár dalších drobností a vyrazil pro tátovo auto. U táty jsem ale zjistil, že naše zahrádka na jeho auto nejde a on má svojí rozbitou. Nakonec jsme složili ze dvou zahrádek jednu a celkem to fungovalo. Nezbývalo mi nic jiného, než tomu věřit. Jako by toho bylo málo, přišla mi zpráva od Tondy. Stojí v Německu, má poruchu na autě a čeká na odtah. Závody nestihne. Mám sto chutí se na to vykašlat! Nakonec ale přece jen vyrážím v sedm hodin večer z domova.

V deset hodin večer jsem dorazil do Zásady. Sněhu bylo dost, ale teplota nad nulou proměnila parkoviště v bahnitou past. Několik aut se tam dostalo, ale další již nikoli. Každý si tedy musel improvizovaně najít místo tam, kde to uznal za vhodné.  Navzájem jsme se zkoušeli vytlačit z bahna. Pak přijel na pomoc velký traktor, ale byl tak obrovský, že se mezi auty ani nestočil.

Místo k zaparkování jsem si nakonec našel skvělé.  Vyvenčil jsem psy, nakrmil je a hurá na pivo a registraci. Ubytování na zdejším fotbalovém hřišti, kde bylo celé zázemí závodu, bylo hezké. Vše nové, čisté. Měl jsem pokoj pro 8 osob sám pro sebe. Nálada se mi začínala zlepšovat.

V sobotu v šest hodin ráno bylo jasno, teploměr ukazoval mínus šest stupňů. Šel jsem venčit a poznávat prostředí. Aika, Bayley i Xixao oplývají nadšením, po sněhu se jim stýskalo. Sotva je udržím na vodítku. Jen aby takto táhli při závodě. Startuje se v poledne. Svítí slunce, nebe bez mráčku. Na psy je teplo až příliš, chladí se vyplazenými jazyky. Trať je ale pořád hezky zmrzlá.

Přijeli se za námi podívat kamarádi, tak jsem je hned zaúkoloval. Potřebuji pomoct podržet psy na staru. S hrdostí se toho ujímá Michal a Míša nám dělá krásné video a fotky.

Trať je 8,5 km dlouhá, skvěle upravená. Závod jsme i v sobotu zvládli odjet bez větších komplikací, ale požitek z jízdy se konal až v neděli, kdy už jsem věděl co a jak, a stíhal si k tomu také užívat jízdy. Aika, Xixi a Baylinka byli středem pozornosti už na startu, krásní bílí usměvaví chlupáči. Diváci úžasně dotvářeli atmosféru skvěle připraveného závodu.  Trať jsem znal jen z mapy, ale byla dobře značená. Pejsci táhli dobře až na venčící přestávku, kterou si musela Aika dát i přes pravidelné venčení celý den. Při technických úsecích jsem se trochu zapotil. Zatáčet, brzdit, volat na psy a dávat pozor na vše kolem nás, byl trošku oříšek. Do cíle jsme se přiřítili závratnou rychlostí svižné chůze. J Smečce bylo velké teplo.  Po projetí cíle jsme zastavili, aby si psi odpočali. Než jsem je stačil pochválit tak nás obklopil dav zvědavých diváků. Čas na trati jsme sice neměli nejrychlejší, ale v mazlení s diváky jsme určitě vyhráli J.

V neděli se startovalo už v devět hodin ráno, což bylo mnohem lepší. Nebylo takové teplo a to nekonečné čekání na start uteklo mnohem rychleji. Po nasbíraných zkušenostech ze soboty jsme již věděli, co nás čeká a jak si máme do zatáček najíždět, abychom měli co možná nejlepší stopu. A tak se dostavil i krásný požitek z jízdy. Sluníčko, sníh, psi … splněný sen. Jediné co scházelo k úplné dokonalosti, bylo sdílet tento zážitek s mojí ženou, která se musela doma starat o naše dvě krásné děti.  

V cíli se mazlení s diváky opakovalo ještě ve větší míře než v sobotu.  Pro propagaci psích spřežení jsme udělali veliký kus práce. Nevím, jestli by si některý divák vzpomněl na nejrychlejší spřežení závodu, ale určitě všichni si vzpomenou na tři usměvavé samojedy. 

V naší kategorii C2 jsme startovali jediní. Proto nás pořadatel zařadil do kategorie C1 kde jsme skončili na posledním čtvrtém místě. Ale to nám vůbec nevadilo. Byl to nezapomenutelný zážitek ze skvělého závodu i přes ty všechny počáteční předodjezdové problémy. Sáně mojí výroby obstály. První pořádné testování proběhlo a já tak vím co na nich pro příště vylepšit nebo udělat jinak.

                        Jan Ďásek, psí parťák Xixao a chlupaté holky Bayley a Aika

NOVÝ ŽIVOT JE ZÁZRAK

            Zázrak zrození… tato slova vyjadřují snad nejkrásnější zázrak na světě. Ačkoliv jsem sama na svět přivedla dvě holčičky, stále nestíhám žasnout nad tím, co příroda dokáže. Z téměř ničeho, za poměrně krátký čas, vzejde nový život. To vše provází spousta emocí, citů, pocitů krásných, ale také bolesti, potu, krve, slz a pocitů nesmírné lásky a vděčnosti. Po poměrně náročné cestě se na svět dostane malý bezbranný tvoreček. Je tu, je úplně maličký, úplně na začátku cesty životem, kterou do značné míry ovlivníte právě vy, ať už jako rodič, v případě děťátka, nebo jako chovatel v případě štěňátek. To je obrovský závazek a zodpovědnost. Není snad jiného podobného pocitu, než držet ve svých rukách nový život. Pokaždé mé srdce zalije nekonečná láska k tomu tvorečkovi a odhodlání pro něj udělat cokoliv a chránit ho před čímkoliv, aby mu bylo dobře.

                Od chvíle co se v naší chovatelské stanici narodila první štěňátka, do chvíle než na svět přišla štěňátka z vrhu druhého, uplynuly téměř dva roky. Ne že by nás nenapadlo mít druhý vrh dříve, ale zkrátka na to nebyla vhodná doba. Po roce od vrhu A se nám totiž narodila naše mladší dcera Inečka.
I samotné vystavování psů v těhotenství a pak s malým děťátkem je hodně náročné, proto jsem ani neuvažovala o tom, mít k miminku ještě štěňátka. To by bylo příliš mnoho tvorečků, co potřebují mne a můj čas jen sami pro sebe a obávám se, že bych jim všem současně nebyla schopná dát plně to, co potřebují. Přece jen po narození miminka nepotřebovala maminku nejen mladší Inečka, ale také starší Leonka. V životě jsou zkrátka chvíle, kdy člověk musí některé věci přestat dělat, aby se o to více mohl věnovat věcem důležitějším, a k těm nejdůležitějším vůbec patří děti.

                Vrh B štěňátek jsme pečlivě naplánovali na další rok. To už bude Inečka trošku větší a zase se zvládnu věnovat něčemu dalšímu. Ne že bych se v průběhu čekání na další vrh, ničemu nevěnovala. Absolvovali jsme několik výstav, uchovnili Baylinčinu dceru Aiku, kterou jsme si nechali z vrhu A. Navštěvovali jsme cvičák, abychom tu nejmladší členku naší smečky nějak vychovali. Uspořádali jsme náš první sraz odchovů. K nám domů jezdily návštěvy nových zájemců o štěňátko…. A k tomu všemu samozřejmě péče o domácnost, zahradu, další zvířectvo u nás doma…. Nebylo toho málo, ale ohledně odchovu dalšího vrhu pociťuji jistou zodpovědnost a potřebu mít větší prostor se tomu věnovat tak, aby se nic nezanedbalo a tak mi odsun na příští rok připadalo jako nejlepší řešení. Vzhledem k tomu, že byla od podzimu chovná i druhá fena, rozhodli jsme se naplánovat i vrh C. Vycházelo to dobře. Jedna štěňátka odejdou do nových domovů a druhá se narodí. Jenže jak už to tak bývá, člověk míní a život nás překvapuje. Bayley ne a ne začít hárat. Z předpokládaného krytí začátkem ledna se stal březen. Příroda nejlépe ví, jak to zařídit. Baylinka zjevně chtěla mít štěňátka na jaře. Co nás ovšem překvapilo ještě více, bylo to, že týden po ní začala hárat i mladší Aika, která měla hárat až za měsíc. Co se dalo dělat. Krycí listy na obě feny jsem měla doma, vše domluvené, zájemci o štěňátka pečlivě vybraní. Budou dva vrhy naráz. Člověk si nemá říkat, toto bych rozhodně nechtěl, protože pak se mu přesně to přihodí. Okamžitě jsem si vybavila situaci, kdy jsem kolegovi a kamarádovi chovateli říkala, že ho obdivuji, jak ty dva vrhy současně zvládá, jak zvládá komunikovat naráz s tolika lidmi a věnovat se tolika štěňatům. Teď přesně to samé čekalo mě. Začalo čekání na vhodné termíny cest za ženichy. Aby to bylo ještě zajímavější, vycházelo to zrovna do termínu, kdy měl jet manžel s kolegy na hory, kam se dlouhou dobu připravoval a těšil. Po dlouhém zvažování nakonec přece jen odjel. Musel být ovšem stále připraven na to, že mu zavolám, ať jede domů, zatím co já jsem chodila s fenami na odběr krve na progesteron. Holky byly ovšem rozumné a nechaly pánečka si na horách odpočinout. Vhodné dny ke krytí nastaly až po jeho příjezdu domů.

                Nejdříve jsme vyrazili na krytí se starší fenkou. Cesta od nás do místa bydliště psa trvala zhruba tři a půl hodiny a tak nás dva dny po sobě čekalo sedm hodin strávených v autě. Rovněž novomanželé si dávali poměrně dlouhé seznamovací rande a tak ta jejich svatba probíhala za důkladné asistence mojí i paničky krycího psa i s cestami celé dva dny a to za nepříznivého počasí. Zatím co my jsme jezdili na ženichem tam a sem, u nás doma hlídal druhou hárající fenu a našeho psa kamarád, který u nás v té době dočasně bydlel. Byl to pro něj zážitek zřejmě zajímavý. Jeho činnost spočívala sice pouze v tom, zavřít psa do kotce a pustit fenu a po nějaké době zase naopak, aby nebyl celý den zavřený jeden nebo druhý, ale vzhledem k tomu, že ho ani jeden z nich moc neposlouchal, tak měl kamarád o zábavu postaráno.  Bral to ovšem sportovně. Náš toho času spolubydlící je vyhlášeným lidovým vypravěčem a tak měl novou historku, jak bránil „psímu sexu“, kterou se za chvíli dozvěděli všichni v okolí, a sklízela velký úspěch. Na krytí s druhou fenou jsme jeli za týden. Cesta k jejímu nápadníkovi byla podstatně kratší, přesto jsme byli připraveni, že nám to zabere celý víkend. O to více jsme byli překvapeni, jak rychle vše proběhlo. Svatba proběhla takřka okamžitě po vystoupení z auta a tak přebalování a krmení Inečky a povídání u kávy s majiteli psa trvalo mnohem déle než svatba samotná.

                Fenky zabřezly obě a obě porodily s odstupem pouhých pěti dnů po sobě každá shodně čtyři feny a jednoho pejska. Na porod Baylinky jsem čekala celou noc. Již od večera bylo zřejmé, že bude rodit. Když se porod nedostavoval, šla jsem si nad ránem na chvíli lehnout a hlídání feny převzal manžel. Spala jsem ale sotva dvě hodiny, když mi přišel říci, že už to asi bude. Než začala rodit, stihla jsem ještě obstarat mladší dceru a předat ji manželovi. Probudila se i starší Leonka a hned se zajímala, jestli už jsou štěňátka. Když zjistila, že ještě ne, ale že se každou chvíli narodí, nadšeně přiběhla ještě v pyžamu, že se jde dívat. Nebyla jsem si jistá, jak bude reagovat, když uvidí, jak se rodí štěňátko. Při minulém vrhu byla na hlídání u babičky a tak viděla štěňátka, až už byla všechna na světě a ležela s maminkou v čisté bedýnce. Vysvětlila jsem jí, jak to probíhá a že ten malý pejsek nebude úplně tak pěkný až se narodí, ale přesto zůstala, že to chce vidět. Za chvíli přišlo na svět první štěňátko. Baylinka ho porodila pod jídelním stolem, protože ona si první štěňátko potřebuje pokaždé porodit tam, kde sama chce. Vzala jsem ho do rukou a zatím co ho maminka začala důkladně čistit, Leonka ho pohladila a říká mi: „Mami vždyť je krásné“. A pak už běžela vybírat barvu mašličky, kterou dostane. Zváženou a označenou psí holčičku jsme umístili do porodní bedny, kam si za ní vlezla maminka a začala se o ni starat. Vzhledem k tomu, že Baylinka má dlouhé rozestupy mezi narozením jednotlivých štěňátek, nevydržela Leonka čekat na další. Dala mi za úkol že ji musím hlásit, až se narodí ostatní a šla s tatínkem a sestřičkou na zahradu. Postupně se bez jakýchkoliv komplikací narodily čtyři fenečky. Když se po poslední holčičce delší dobu nic nedělo, šla jsem vyvenčit fenu. Po návratu zpět se trochu najedla a hodně napila a zdálo se, že je porod ukončen. Přišla moje maminka, aby doprovodila vnučku na cvičení. Ptala se mě, jak to vypadá. Říkala jsem, že se mi zdálo, že tam ještě jedno je, ale že už je asi po všem. Ani mi nevadilo, že se narodila opět pouze čtyři štěňátka jako minule, ale trochu mě mrzelo, že mezi nimi není žádný pejsek. Měli jsme zájemce, kteří čekali na pejska od Baylinky od minulého vrhu, tedy déle než dva roky. Za tu dobu se z nás stali dobří přátelé a já toho pejska pro ně zkrátka chtěla. Zatím co se chystala dcera do Sokola, stále jsem seděla u porodní bedny a hlídala fenu. Chvílemi mi připadalo, že opět zrychleně dýchá. Moje maminka mi ale říkala, ať se tomu nedivím, že je v místnosti hrozné vedro. Ano to bylo, muselo být, čerstvě narozená ještě mokrá štěňátka teplo potřebovala. Říkala jsem si tedy, že Baylinka možná skutečně tak dýchá kvůli teplu. Leonka odešla cvičit a Baylinka se mi zdála opět klidná. Dala jsem se tedy do uklízení. Vyčistila jsem celou bedýnku. Odnesla špinavé povlaky, vše vytřela. Štěňátka jsem umístila zpět do čistého. Trochu vyvětrala a znovu zatopila, aby jim bylo dobře a šla si uvařit kafe. Byl to velmi náročný den po téměř probdělé noci. Lehnout jsem si jít ještě nemohla. Věděla jsem, že mi za chvíli manžel přinese Inečku, abych ji nakojila a mohl s ní v kočárku jít vyvenčit Xixiho. Sedla jsem si unavená s kávou na židli poblíž bedýnky a pozorovala ta krásná malá miminka. Najednou se mi zdálo, že Baylinka opět tlačí. Vyskočila jsem ze židle se podívat, ano tlačila znovu. Rychle běžím do vedlejšího pokoje pro čistý ručník, vytahuji váhu… a už je další štěňátko na světě. Baylinka spokojeně olizuje pejska. Narodil se chlapeček. Šťastná chystám modrou mašličku a okamžitě po obstarání vymodleného klučíka a ujištění se, že správně pije od maminky mlíčko, posílám fotku se zprávou jeho budoucím majitelům. Teď jsme šťastní všichni. Baylinka, že už to má za sebou a může odpočívat. Šťastná jsem i já, že to všechno proběhlo dobře a ačkoliv na sebe pejsek nechal čekat, tak se pět hodin po poslední sestřičce přece jen narodil. A majitelé jsou Šťastní dvojnásob a to už nejen jménem, ale nově i šťastní majitelé štěňátka. Zopakovala jsem si úklid, vyprovodila Inečku a čekala příchod Leonky, abych ji mohla říci, že toho kluka nakonec máme.

                Vrh C přišel na svět pět dní po vrhu B. Zdálo se, že vše bude probíhat podobně, jako u Baylinky. Manžel si šel lehnout s tím, že to vypadá zase až na ráno. Kolem půlnoci jsem se už i já chystala, že půjdu spát. Aika byla poměrně klidná. Seděla v pelíšku pod stolem, občas se zvedla, šla se napít a opět se vrátila pod stůl. Najednou se dívám, že se čistí, kontroluji ji a už vidím plodový vak. Zapnula jsem topení a říkám ji: „Tak jo Ájo, jdeme na to“. Druhá fenka byla u svých štěňátek v bedýnce, ale také zpozorněla a starostlivě sledovala svoji dceru, jak se sama zvedla z pod stolu a šla do své porodní bedny. Hned první štěňátko porodila v bedýnce, šikovná holka. Narodilo se úplně jinak než štěňata Baylinčina. Zatím co Baylinky děti se rodí bez plodových obalů a placenty vychází ven až později, všechna Aičina štěňátka se rodila v obalech a s placentou současně. Aika začala starostlivě olizovat své první štěňátko, jen nevěděla, co s tím obalem, tak jsem ji pomohla ho protrhnout. Štěňátko bylo trochu malátné, ale po otření nosánku se během chvíle vzpamatovalo a bylo schopné pít mléko. Zvyklá od Baylinky, že do narození dalšího štěněte času dost, jsme vstala, že si jdu vařit kávu. Ani jsem to nestihla domyslet a venku bylo druhé štěně. Sklonila jsem se, že ji opět pomohu s placentou a už mi přišlo, že není něco v pořádku. Rychle jsem vypravila stěně z plodových obalů a začala ho třít. Tělíčko bylo bezvládné, namodralé barvy. Všechno se ve mně sevřelo. Ne to ne, musíš žít. V tu chvíli už vyskočila z bedny druhá fena a přispěchala mi na pomoc. Otočila jsem se k Aice zády, aby byla v klidu a starala se o první svoji narozenou holčičku, zatím co my jsme s Baylinkou bojovaly o život druhorozeného pejska. Po chvíli mého masírování a Baylinčina důkladného čistění jsem uslyšela slabý nádech. Žije, musíme ho zachránit. Chtěla jsem vzít odsávačku, ale nebyla na místě, kam jsem si ji připravila. Dcera si s ní hrála a odnesla ji do pokojíčku. Na vteřinu jsem přenechala babičce k péči jejího vnuka s tím, že se po odsávačce podívám, ale hned mi došlo, že ji tak rychle nenajdu. Odsála jsem tedy vše z dýchacích cest ústy. To byla úleva, když se pejsek pohnul a začal křičet. A že křičel pořádně, probudil i mého muže, který se přišel podívat, co se děje. S roztřeseným hlasem a třesoucíma se rukama jsem mu odpověděla, že už nic, že už je vše v pořádku. Se značnou úlevou jsem pokládala pejska na váhu a dávala mu mašličku. Pak jsem se snažila dát ho napít mlíčka od maminky, což se vůbec nedařilo. Po mnoha pokusech a vyzkoušení snad všech cecíků, jsem ho dala k Baylince. Babička ho něžně přivítala a on se konečně napil. Do toho se začalo rodit další štěňátko, tentokrát opět fenečka, opět v obalu, ale už naštěstí v pořádku. Když jsem se o ni postarala, vrátila jsem se zkontrolovat pejska. Už nepil, ležel mezi tetičkami a strýčkem a spokojeně oddechoval. Ten byl oproti nim maličký. Je neskutečné, jak ta starší štěňátka za těch pět dní vyrostla. Přemístila jsem ho zpět k mamince, kde už se bez problému přisál k tomu správnému cecíku. Během chvíle se narodily zbývající dvě holčičky a porod byl ukončen. Chtěla jsem jít Aiku vyvenčit, ale nechtěla se od dětí hnout. Musela jsem ji donutit. Na ulici štěkala, tak že by vzbudila všechny sousedy, tak vykonala potřebu hned u vedlejšího domu a šly jsme zase zpět. Nervózně mne pozorovala, jak mám její děti v košíku a čistím jim pelíšek. Rovněž Baylinka se chtěla starat o Aičina štěňátka. Bedýnka čistá, starostlivá maminka vletěla do ní a už vítala dětičky, které jsem ji vracela zpět. Nakrmila jsem ji v bedně. Už by se od nich nehnula ani na krok. Uklidila jsem vše ostatní a s úlevou sledovala, jak obě maminky spokojeně pečují o své děti.

                Druhý den jsem sdělila šťastnou zprávu vybraných majitelům. Mnozí z nich čekali na vytoužený bílý chomáček štěstí rok, rok a půl a i déle. Moc si vážím jejich důvěry a věrnosti, se kterou čekali na štěňátko právě od nás. Bohužel bylo štěňátek méně, než jsme čekali a tak se nedostalo na všechny. S některými zájemci, hlavně z posledních měsíců, jsem se musela rozloučit, s některými jsme zůstali v kontaktu a už nyní plánujeme štěňátko z dalšího vrhu. Jsem velmi vděčná za to, že mezi tím kvantem všelijakých zájemců, co se mi za ty dva roky ozvali, se našli úžasní slušní lidé se srdcem na správném místě, kteří rozšířili naši „psí rodinu“.

                Započaly náročné dva měsíce péče o deset psích dětiček a ty mé dvě dvounohé současně. Čekalo nás překonat nemálo obtíží. Od vyčerpání jedné feny, přes bolesti bříšek štěňátek z druhého vrhu a mnoho nocí prakticky beze spánku. Manžel musel dvakrát odjet na týden do kurzu, kam ho poslali z práce a tak jsem zůstala na všechno sama. Naštěstí mi s holkami chodila pomáhat moje maminka a já se tak mohla věnovat psům. Ke konci dokonce obě dcery onemocněli dětskou sedmou nemocí, kterou jsem od nich chytla i já. Vyslechla jsem si i ostré stížnosti paní z vedlejší ulice na to, že štěňátka kňourají a štěkají a že doma svítím dlouho do noci, čímž jí svítím do ložnice a ruším její spánek. Všechno se ale s vynaložením veškerých sil podařilo překonat a zvládnout. Z malých slepých bílých krtečků postupně vyrostli krásní zdraví pejsci a nádherné psí slečny. Jsem ráda, že mi vše zdokumentovala naše dvorní fotografka Jana, která jezdila každý týden fotit, na střídačku jeden a druhý vrh a na konec dokonce všechny dohromady. Děkuji jí za nádherné fotky, díky nimž máme my i majitelé krásnou vzpomínku.

                S péčí o štěňátka mi tentokráte pomáhala také Leonka. Když jsme měli první vrh, byly ji teprve dva roky. Nyní ji už byly čtyři a štěňátek si daleko více užila. Pomáhala je krmit, česat, hrála si s nimi a i je cvičila. V každém vrhu měla své oblíbené štěňátko. Z vrhu B to byla fenečka Bessy Bekki, které dala jméno Smíšek a říká jí tak do dnes. Z vrhu C měla moc ráda pejska Samíčka, který byl u nás po tom těžkém příchodu na svět obzvláště hýčkaný a opečovávaný. Měla jsem obavy, jestli nebude smutná, až budou štěňátka odcházet, ale překvapila mne tím, jak vše chápe. Jen se mě čas od času zeptá, jestli nevím, jak se má Smíšek a vždy se běží podívat na fotografie, které mi majitelé posílají. S několika štěňátky jsme se již opět viděli, když za námi přijeli na dovolenou a za chvíli uvidíme většinu z nich a i vrh A. Ve chvíli kdy píši tento článek, už se moc těšíme na druhý sraz odchovů, který bude již brzy. Spokojeně sleduji, jak se našim psím dětem daří a těším se na každou zprávu o nich a na každou fotografii. Přeji pejskům i páníčkům šťastný dlouhý společný život se spoustou krásných zážitků. Doufám, že budou nové rodiny o naše malé psí děti pečovat se stejnou láskou, jako jsme to dělali my, že je provedou prvními krůčky jejich životů a pak i těmi dalšími, až z nich vyrostou velcí chlapi a holky na vdávání. Možná, že i některé z nich budou mít v budoucnu svá štěňátka a zrodí se tak nový život, další malí tvorečci, další zázrak.

                                                                                                              Jana Ďásková, Chs Lebaya Samoyed

2. Sraz rodiny a přátel Chs Lebaya Samoyed

30.9. až 2.10.2022

Druhý ročník setkání odchovů naší chovatelské stanice je za námi. Na jednu stranu mám pocit radosti, že vše vyšlo a všichni si sraz užili, na stranu druhou je mi trochu smutno, že už je to pryč a budeme muset čekat zase rok, než se všichni opět sejdeme.

Setkání jsme plánovali již od začátku roku, kdy jsem v kempu nahlásila termín a vyzvala účastníky k rezervaci chatiček. Plánovali jsme další vrhy a tak jsem kemp připravila na to, že budeme chatek potřebovat více než předchozí rok. Na jaře se skutečně narodila v naší chovatelské stanici štěňátka a to rovnou dva vrhy. Také nové majitele našich psích dětí jsme pozvali na sraz a tak nastala další fáze příprav. Postupně jsme vyřešili zmatky v rezervacích chat, kdy jsme úplnou náhodou zjistili, že někteří účastníci srazu mají zamluvenou stejnou chatku jako jiní, což kemp brzy napravil. Domluvili jsme sponzory, kteří nám poskytli výhry pro vítěze sportovních soutěží. Zajistili jsme výrobu kokard. Soused z ulice nám nakreslil krásné originální diplomy a majitelka jednoho z našich štěňátek vyrobila úžasné hliněné destičky na památku pro všechny účastníky srazu. Připravili jsme ceny pro dětské soutěže i soutěže dospělých a už nastal čas balení. Den před zahájením srazu přijel do kempu pejsek z druhého vrhu Baloo a já už se moc těšila, až tam budeme také. Kdyby to šlo, rozjela bych se tam hned za ním, ale manžel byl ten den v práci. Na cestu jsme tedy vyrazili v pátek dopoledne. Hned při příjezdu do kempu jsme se u recepce setkali s prvním štěňátkem. Coffinka mě nadšeně vítala tak, až mi snědla náušnici, což mi v tu chvíli vůbec nevadilo, jak jsem byla ráda, že ji opět vidím. Také mi to okamžitě vynahradila spoustou pusinek. Po důkladném přivítání jsme se vydali dále do kempu za pejskem Balooem, který už nás vyhlížel. Štěňátka měla ohromnou radost, že se vidí a okamžitě si spolu začala hrát a honit se. Za chvíli jim přijela ještě Bella a to už bylo něco. Během chvíle byly z bílých načechraných kuliček špinavé, oslintané myšky a vůbec nejlépe vypadala Belluška, která podrobila průzkumu jezírko a navštívila okrasné kapry. Na úpravu jejich vzhledu mělo nemalý vliv také momentální nezubování, které vzájemným kousáním se do kožíšků značně urychlili. Ale to všechno stálo za tu obrovskou radost. Po zabydlení se v chatkách a obědě jsme vyrazili na společnou procházku, než přijedou další účastníci srazu. Ani rybník Velkopařezitý nezůstal bez důkladného průzkumu. Zatím co se dříve Bella vody bála, tak po návštěvě jezírka v kempu už bez rozmýšlení běhala do rybníka a zase ven a Baloo s Coffe za ní. Rašelinová voda sice jejich kožíšky příliš nevyčistila, ale radost z toho byla ohromná. Prošli jsme se společně na Míchovu skálu a po návratu do kempu už se vítali nejen s mými rodiči, kteří přijeli jako hlídací babička s dědečkem pro naše děti, ale také s dalšími pánečky a jejich pejsky. Měli jsme radost, že kromě těch, co již od nás štěňátko mají, přijeli i ti co na něj teprve čekají nebo o něm přemýšlí.

Navzdory původní deštivé předpovědi nám počasí přálo a tak jsme připravili ohýnek k večernímu táboráku a užili si krásný večer až do nočních hodin venku u ohýnku. Příjemný večer nám narušili akorát jiní hosté kempu, kteří v něm slavili Vánoce a odpálili těsně vedle nás ohňostroj. Rány a světla těsně nad hlavami špatně snášeli i dospělí psi, natož malá štěňátka, proto se většina z nich musela jít uklidnit do chatek. Ale i přes tento nepříjemný zážitek jsme si užili posezení až do jedné hodiny v noci.

V sobotu ráno vyrazila skupina těch, co brzy vstávají a nemusí se starat o malé děti na společnou procházku po okolí a po snídani jsme se sešli na louce na kraji kempu a zahájili sportovní klání. Soutěžily nejdříve děti v agility a v zábavné disciplíně s během. Následovalo agility dospělých a záchrana z laviny, kterou jsme se inspirovali na táboře samojed klubu a i na našem srazu měla velký úspěch. Přijeli ještě zbývající účastníci, kteří za námi dorazili pouze na sobotu a postupně se i oni zapojili do soutěžení. Nechyběla ani fotografka Jana, která kromě dokumentace celého dění, připravila i krásný fotokoutek pro soukromé focení rodin, dětí i pejsků. Po přestávce na oběd následoval ještě závod na koloběžce. Počasí, které nám celou dobu přálo, se postupně horšilo a schylovalo se k dešti, proto jsme soutěž v běhu urychlili hromadným startem a před tím než začalo pořádně pršet, jsme stihli ještě hromadnou fotografii. Na vyhlášení výsledků jsme se sešli v kulturní místnosti, kde bylo teplo a tak nám déšť venku vůbec nevadil. Před vyhlášením výsledků stihl přijet ještě páníček fenečky Connie, který dorazil na místo konání i přes to, že se mu cesta zkomplikovala poruchou automobilu. Na místo dorazil za pomoci příbuzných, za což jsme byli velmi rádi a moc si vážíme toho, že i přes komplikace vážil dlouhou cestu, aby s námi mohl aspoň chvíli posedět a Connie si poběhat se svou sestřičkou, tetičkami a strýčkem. Vyhlášení výsledků soutěží proběhlo ve velmi přátelské a atmosféře. Vítězem celého klání se stal opět Ondra, který tím obhájil prvenství z minulého roku. Po místnosti nepobíhala jen štěňátka, ale také šťastné děti, včetně naší malé Inečky, která byla moc šikovná a celý den vydržela s babičkou a dědečkem. Po vyhlášení vítěze vyhledávání v lavině a předání popelnice, kterou nám věnovaly Služby města Jihlavy a moje maminka ji vyzdobila krásnými nálepkami samojedů, se už na mě ale Inečka vrhla, aby se pomazlila a dala si zasloužené mlíčko. A pak už následovala večeře a velmi příjemný večer ve společnosti úžasných lidí.

V neděli ráno jsme si ještě udělali výstavu na nečisto s tréninkem výstavního postoje a pohybem v kruhu. A už nastalo loučení. Měla jsem velkou radost, že na tvářích všech zářil úsměv, že byli spokojení a víkend si užili. A ještě více jsem byla potěšena, že mnozí si rovnou na místě zarezervovali chatku na příští rok.

Děkujeme společnostem Weber mlýn a SMJ za sponzorské dary věnované na naše sportovní klání. Poděkování za pomoc s cenami pro vítěze patří také mé sestřičce, která připravila krásné ceny pro děti. Za příspěvek do výher děkuji také Pavlíně a Jitce za krásné hliněné pamětní destičky. Děkuji také svým rodičům, že mi celý víkend hlídali na srazu holčičky a já se tak mohla věnovat těm svým psím dětem a Janě za nádherné fotky, díky kterým budeme na sraz všichni dlouho vzpomínat. Velké díky patří také všem, co za námi přijeli strávit příjemný čas, ať už s pejskem nebo tentokrát ještě bez něj, dovezli občerstvení a hlavně dobrou náladu. Již nyní se těšíme na další ročník setkání. Doufáme, že budou moci přijet i ti, co tentokrát nemohli a že se naše psí rodina rozroste o další členy. Jsem šťastná, že jsme díky štěňátkům poznali tolik úžasných lidí a získali tolik přátel a velmi se těšíme na další setkání s nimi.

                                                                                                              Jana Ďásková, Chs Lebaya Samoyed

DOGTREKKING STOPOU STREJDY ŠERÁKA

Lipová - lázně 15. – 17.7.2022

Delší dobu jsem sledoval, že se bude konat již tradiční dogtrekking po Jeseníkách a lákalo mě se ho zúčastnit.  Trochu obavy ve mně budil termín konání. Červenec, vedro, pro naše severské psy naprosto nevhodný měsíc ke sportu. Kdybych si tak s sebou mohl alespoň vzít Aiku. Tato naše mladá čiperná fenečka je pořád plná energie a vyšší teploty ji až tak nevadí. Jenže ta měla štěňátka a tento dogtrekking se konal zhruba týden po jejich odchodu do nových domovů.  Nenápadně jsem tento nápad naznačil doma ženě, která konstatovala, že jsem se asi dočista zbláznil. Fenu těsně po odstavu štěňat táhnout na túru o délce 97 km a ještě k tomu v létě. Usoudil jsem, že má nejspíš pravdu a navrhl, že si s sebou vezmu opět svého parťáka Xixiho. Tímto nápadem jsem si ani sám nebyl moc jistý a manželka se na to také tvářila všelijak. Náš pes totiž teplo skutečně nemiluje. Stačí, aby zasvítilo sluníčko a on zalézá za nádrže s vodou nebo za keře rybízu a celé léto je tak nějak v režimu úsporném. Nakonec jsem se rozhodl, že nás přihlásím a když bude předpověď počasí hlásit vysoké teploty, tak prostě nepojedeme. Že to půjdeme, jak se říká „na pohodu“ a kdyby Xixi nemohl tak to zkrátka nedojdeme.

Když jsme byli čipovat stěňátka, svěřil jsem se veterinářce se svým plánem. Předepsala psovi i mě homeopatii a opět mi zopakovala svůj názor, který jsem už od ní slyšel několikrát: „Takový pes se zvedne z gauče a ujde 90 km raz dva, ale člověk na to musí trénovat.“ Následně mi dala za příklad svého známého, který měl také obavy, aby mu pes na závodech stačil a ačkoliv byl zdatným sportovcem, tak důvodem proč závod nedošli, nebylo to, že by nemohl pes, ale že nemohl on sám. Tak jsem si poslušně došel do lékárny koupit doporučené homeopatické přípravky a další speciální nechal dovést od příbuzné z Francie, protože u nás nejsou k dostání, abych Xixíkovi neudělal ostudu já. A tak jsme oba dva zahájili přípravu na naši další společnou výpravu.

Čas, jak už to tak bývá, rychle běžel a termín závodu byl tady. Sbalil jsem vše potřebné a povinnou výbavu a vyrazili jsme autem do Lipové. Na prezentaci dostal každý závodník vytištěnou mapu ve formátu A3, psaný itinerář trasy s kontrolními body na 14ti stanovištích a kartu, která se na kontrolních bodech procvakávala kleštičkami.

Už stojíme na staru. Na plácku před budovou lyžařského areálu Miroslav se sešlo 80 účastníků se svými čtyřnohými parťáky. Chvilka vrčení a start. Asi dvacítka závodníků se rozběhla, jak kdyby běželi závod na 100 m a byli pryč. V duchu jsem si pomyslel, že jsou to blázni. Startovat takovým sprintem, když mají jít takovou dálku. Myslel jsem si, že je po cestě musíme nutně dojít, že nemohou vydržet 97 km běžet. Nedošli jsme je, byli v cíli daleko rychleji než my všichni ostatní, zjevně trochu jiní závodníci. My s Xixim jsme měli jinou taktiku. Půjdeme si svoje tempo a nějak to dopadne, základ je dokončit a hlavně si to celé užít. Počasí nám přálo. Ráno svítilo sluníčko a bylo krásných 15°C. Při výstupu na Šerák se celé závodní pole roztrhalo na malé skupinky dvou až tří závodníku se svými miláčky. Dorazili jsme k Chatě na Šeráku, kde byla první možnost si dát něco k jídlu a pití. Hned jsme toho využili. Xixíkovi pamlsek a mě gulášová polévka v chlebu a točená kofola udělaly dobře a mohli jsme vyrazit znovu na trať přes Keprník, sedlo Trojmezí a kolem potoku Hučava. Příroda Jeseníků je nádherná, pobyt zde jsem si dosyta užíval. Cesta nám ubíhala skvěle. Kolem potoku Hučava byla spousta mokrých kamenů a tak byl povrch k chůzi velmi kluzký. Boty se smekaly, prsty na nohou okopané, zkrátka nic příjemného, ale zvládli jsme to.

 Od potoka jsme pomalu sestupovali po sluncem rozpálených pastvinách do Branné. Po čtvrteční bouřce byla v lesích spousta louží, což bylo něco pro Xixiho. Cachtal se snad v každé, co jsme potkali. Podruhé jsme se zastavili na polévku a pivko a pořádnou dávku pamlsků. Z Branné vedla cesta přes Staré Město, Stříbrnice a Sušinu na Kralický Sněžník. Cesta odpoledním sluncem byla velmi únavná. Xixi už byl značně otrávený teplem. Pomáhalo mu jen dlouhé chlazení v kterékoliv dostatečně hluboké kaluži nebo potoku. Museli jsme dvakrát zastavit na odpočinek. Situace se zlepšila až se zapadajícím sluníčkem na Kraličáku a s příchodem Mirky a jejího pejska Bonyho. Xixi rázem ožil, najednou měl konkurenci. Někdo mu značkoval borůvčí a on to tak nemohl nechat. Mirka mne požádala, jestli mohou jít přes noc s námi, že v noci nerada chodí sama. Uvítal jsem to, ve dvou se jde lépe a Xiximu evidentně o hodně lépe. S příchodem Bonyho zvedl ohon a pokračoval kupředu v daleko svižnějším tempu. U pramene Moravy jsme doplnili zásoby vody a šlapali dál. Mirce přišla v ten moment sms do přítele ze zázemí závodu, že první závodníci už jsou v cíli. Po 12hodinách to snad není možné. Nenecháváme si touto zprávou kazit náladu a vyrážíme po Česko-polské hranici přes Kladské sedlo na Smrk. Pejsci spolu soupeří o to, kdo bude vepředu a s Mirkou, která tento závod jde už po několikáté, se šlo lépe a cesta daleko rychleji ubíhala, když jsem si měl s kým povídat. Na Kladském sedle jsme měli třetí občerstvení. Pro mě opět polévka a pivko. Xixi dostal půlku jídla, co měl s sebou sbalené. Mezitím se venku setmělo. Trochu jsem se přioblékl, nasadil čelovku a s chutí zase do toho. Přechod nočních Jeseníků byl úžasný zážitek. Měsíc byl v úplňku, nebe bez mráčku, bezvětří. Jediné úskalí bylo, že za svitu čelovky nešlo rozeznat, kam máme šlápnout. Po čtvrtečním lijáku bylo 20 km trasy po hřebenu celých podmáčených. Mohl jsem si vybrat, zda jít bahnem, hlubokým bahnem s rašelinou nebo hlubokou rašelinovou břečkou. Xixi měl na svých bílých chlupech vyznačenou temně hnědou čáru ponoru jak zaoceánská nákladní loď a v botách to nepříjemně čvachtalo.

Kolem půlnoci už jsme začínali potkávat bivakující závodníky, co si trasu rozdělily na dva dny. Citelně se ochladilo, začala nám jít pára od pusy. Nasazuji větrovku a dávám  Xiximu trošku pamlsků. Už ať je to za námi, zbývá nám zhruba ještě 30 km do cíle. Cesta se začíná pomalu stáčet zpět do republiky a padá strmě dolů. Xixi pouští svá kila z kopce dolů a nemůžu ho přesvědčit, aby tolik netáhl. Nohy mi začínají brkat jako mojí roční dcerce, když se učí chodit. Naštěstí než nohy vypoví službu tak se trať stáčí po vrstevnici a dostavuje se veliká úleva. Alespoň na chvíli. Na předposledním kontrolním bodě potkáváme pět závodníků naráz a tak začíná po dlouhé procházce závod. S Mirkou na sebe mrkneme a oba nás napadá stejná myšlenka, ty dáme. Nikdy jsem si nemyslel, že zvládneme s Xixim utíkat po 85ti km chůze. Zhruba po 3 km to pronásledovatelé vzdali a my jsme mohli zvolnit. Závěrečný výstup po zarostlé mokré louce do Ski areálu Miroslav byl už jen třešničkou na dortu. Mokrá tráva na louce nás dokonale očistila od bláta. I Xixi měl zase bílý kožíšek, ale pro změnu plný semínek. Po 20 hodinách a 45 minutách a 97 km jsme si mohli zazvonit na cílový zvon. Ještě kontrola povinné výbavy a kontrolní karty a máme to za sebou. Hurá zvládli jsme to!

Loučíme se s našimi spoluzávodníky Mirkou a Bonym. Šouráme se s Xixaem k autu a jsme úplně vyřízení. Stahuji parťákovi postroj a dávám mu čerstvou vodu a jídlo, ale ten už spí.  Snažím se něco sníst a během toho ze sebe sundat zpocené oblečení, které studí jako led. Zádrhel přišel s ponožkami. Celý se klepu zimou nedokážu pokrčit nohy, abych prokřehlou rukou dokázal ty potvory promáchané a zpocené dostat z nohou pryč. Chvilku uvažuji, že zalezu do spacáku v ponožkách, ale nakonec se mi je po velké námaze přece jen podařilo sundat. A teď už rychle spát. Sprchu nechám, až se vzbudím. Po třech hodinách kómatu mě budí strašný rachot a štěkot psů. Startuje závod na 50 km. Koukám na Xixiho. Své jídlo snědl a leží na druhém boku. Štěkot a rachot kolem ho nechává klidným, ani oko neotevřel. Hladím jeho mokrý kožich a chválím ho, jak to zvládl. Máme za sebou náš první dogtrekking. Je zajímavé, jak se za 24 hodin změní 80 pejskařů v plné síle na 80 kulhajících invalidů, kteří venčí čiperné pejsky. Ano Xixíku … tvoje paní doktorka měla pravdu ;-)

            Závod máme za sebou a mohli bychom jet domů, ale musíme počkat do nedělního vyhlášení. Obdrželi jsme diplom výstižně nazvaný „Za přežití pochodu na 97 km“. Ano, přežili jsme to a příští rok, když to vyjde, půjdeme zase.

                                                                       Jan Ďásek a věrný psí parťák Xtra Xia Xixao Orleansnow